Albánii, zapomenutý kout Evropy, turisté začínají teprve objevovat. „Země orlů“, jak se překládá její originální název, turisty láká hlavně na skutečně nádhernou a díkybohu zatím jen velmi málo dotčenou přírodu. Ve zdejších národních parcích žijí medvědi, vlci, orli, v moři tuleni, delfíni i velryby. Zdejší krajinné scenérie nabízejí kaňony, lesy, údolí, hory i jezera. K tomu tu najdete zatím nepříliš narvané pláže i historické památky zapsané na seznamu UNESCO. Albánie se poslední dobou stále více dostává do hledáčku nejen dobrodruhů, ale i turistů, kteří si sem udělají třeba výlet z Řecka (z Korfu sem jezdí trajekty) či z Chorvatska. I zdejší kultura je na evropské poměry jedinečná, neexistuje tu nějaký velký řád, všechnu to tak jednoduše plyne. Lidé se oblékají do tradičních oděvů, v horách žijí pastevci odříznutí od světa, spousta míst je dostupných třeba jen s použitím osla. Albánie není v žádném případě načančaná a luxusní, je to země, kde se pořád žije ještě tak nějak postaru. Pokud se chystáte prozkoumat na vlastní pěst Albánii, cestovatelský portál Cesty po světě pro vás připravil podrobného průvodce po celé zemi.

Albánie je parlamentní republikou ležící na Balkánském poloostrově. Hlavním městem je Tirana. Země se administrativně dělí do 12 krajů. Časové pásmo je stejné jako u nás, takže změna času není nutná. Oficiální měnou je albánský lek, značený ALL. Ten se dělí na qindarkë. Některé turistické restaurace i hotely umožňují platbu eurem či dolarem. Ve větších městech je dostatek bankomatů, peníze si tu tak v klidu vyberete. Co se týká lékařské péče, za západním zdravotnictví ještě pořád pokulhává. Na venkově a v horách lékařská péče téměř neexistuje. Pokud už nutně potřebujete lékařské ošetření, státní albánské nemocnice nemají příliš dobrou úroveň, využijte proto raději soukromých nemocnic. Elektrické zásuvky v Albánii jsou totožné se zásuvkami v kontinentální Evropě. Na naše poměry je Albánie také poměrně levnou zemí. Ačkoliv se v posledních letech Albánie pomalu posouvá ke zbytku Evropy, stále ještě se potýká s vysokou mírou nezaměstnanosti, korupcí i organizovaným zločinem, který se ale turistickým oblastem a turistům vyhýbá. Obecně se dá říct, že Albánie je dnes už poměrně bezpečnou zemí.

Ekonomicky patří Albánie mezi deset nejchudších evropských zemí, polovina obyvatel se věnuje zemědělství. Albánie je bohatá na nerostné suroviny. Nacházejí se tu ložiska různých rud, chromu, niklu a mědi, stejně tak zásoby ropy a zemního plynu. Většina zdejších uhelných dolů byla uzavřena po pádu komunistického režimu. Na export toho Albánie příliš nemá. Poslední dobou se ale stále více rozvíjí cestovní ruch, protože Albánie se pomalu dostává do hledáčku cestovatelů.

V Albánii dnes žije asi 2,8 milionů obyvatel. 99% obyvatel jsou Albánci, žijí tu zanedbatelné menšiny Řeků či Makedonců. Asi 1,8 milionů Albánců žije také v sousedním Kosovu, které se v současné době snaží o samostatnost, neboť je stále oficiální součástí Srbska. Albánie je muslimskou zemí, což je v Evropě poměrně ojedinělou záležitostí. K islámu se hlásí podle různých zdrojů od 55 do 70% obyvatel, o další procenta se dělí katolicismus a pravoslaví. V otázkách víry jsou ale Albánci velmi tolerantní, což souvisí s historickým vývojem země, protože se tady často střídaly různé kultury a náboženství. Místní se často účastní náboženských svátků i oslav, i když se třeba hlásí k jinému náboženství, než ke kterému se daný svátek vztahuje. Většina Albánců se ke své víře hlásí spíše jako ke kulturnímu dědictví. V Albánii se mluví albánštinou, což je jeden z indoevropských jazyků, ve kterém mimochodem „jo“ znamená ne.

Prvními skutečně doloženými obyvateli Albánie byli Ilyrové v době železné, z jejichž dob se dochovalo jen velmi málo památek. Později území Albánie začali kolonizovat Řekové, kteří zakládali své osady hlavně na pobřeží. Významnou památkou z této doby je v UNESCO zapsané město Butrint, kam se podle legendy měli odebrat poražení Trojané. Ilyrské království ale ještě nějakou dobu existovalo, než jeho rozmach ukončili Římané. Ti část obyvatel prodali do otroctví a z království vytvořily římské provincie. Když se Říše římská rozdělila na východořímskou a západořímskou, bylo území Albánie pod nadvládou obou těchto celků, později se dostalo pod nadvládu východořímské říše. Od 2. století se na celý Balkán začalo dostávat křesťanství. Území dnešní Albánie tou dobou trpělo pod vpády všemožných kmenů – Vizigótů, Ostrogótů i Slovanů, značné území se pak podařilo obsadit Bulharům, načež jim ale opět vládu sebrala Byzantská (východořímská) říše. Po pádu Konstantinopole, hlavního města Byzantské říše, roku 1204 se stalo území Albánie dějištěm bojů – část připadla sicilskému králi, část francouzskému, vtrhli sem i Srbové. Nakonec ale Albánii, ostatně jako velkou část východní Evropy, ovládli Turci. Jejich nájezdy na Balkán začali kolem roku 1354, zcela ovládli území země roku 1506 a vládli v Albánii až do 19. století, ačkoliv po celá staletí existovaly různé snahy o omezení či svržení jejich moci. Albánie tak po celá dlouhá staletí byla součástí Osmanské říše. Někteří obyvatelé emigrovali do Itálie, jiní konvertovali k islámu. Muslimové samozřejmě měli oproti nemuslimům všemožné výhody. Zajímavé je, že horské albánské kmeny, které byly po staletí nedostupné, se vyvíjely bez zásadních zásahů Turků. Právě tady také vznikl nejstarší albánský zákoník Kanun, který upravoval společenské vztahy mezi jednotlivými horskými kmeny. Jedním z dodnes (i když velmi výjimečně) praktikovaných pravidel je krevní msta. Horské kmeny v Albánii jsou dodnes velmi specifickou a na Evropu velmi jedinečnou kulturou. Když se na začátku 19.století začaly objevovat v okolních balkánských státech snahy o národní obrození a samostatnost, Albánie tím byla zcela nedotčena. Snahy o povstání proti Turkům a snahy o samostatnost sem přicházely proto hlavně ze zahraničí, kde žila albánská menšina zaznamenající tyto snahy ve svých nových domovech. Během 19. století došlo v Albánii k několika povstáním a pokusům o svržení moci Turků, zároveň okolní balkánské státy (Bulharsko, Srbsko, Řecko, Černá Hora) táhly společně proti Turkům a Albánie byla tak nějak mezi nimi, nevěděla, na čí straně vlastně stát. Albánci měli totiž strach, že když pomohou tzv. Balkánskému svazu v bojích proti Turkům, tyto balkánské státy si ji pak budou chtít rozdělit mezi sebe. Albánie se nakonec 28. 11. 1912 rozhodla s podporou Rakouska-Uherska vyhlásit nezávislost. Stalo se tak ve městě Vlora a do čela země prozatimní vláda ustanovila Ismaila Qemalima. Země se stala autonomním, suverénním a dědičným knížectvím.

V době, kdy Evropu zachvátila 1.světová válka, v Albánii nastala anarchie a rozpoutala se občanská válka mezi různými albánskými vůdci. Do jejich plánů ale zasáhla právě ona první světová válka, neboť o Albánii (kvůli přístupu k Jadranu) měly zájem různé mocnosti (Rakousko-Uhersko i Itálie). Tyhle mocnosti ale nebyly jedinými, kdo Albánii během války okupoval. Snažilo se ji získat i Řecko, Srbsko nebo Francie. Po válce si vítězné mocnosti Albánii rozdělily mezi sebe. Část připadla Francii, další Italům a Srbům. Následovalo několik let jednání o nezávislosti, kterou potvrdily velké mocnosti v listopadu roku 1921. Poměrně tyranské moci se ujal Ahmet Zogu, který sám sebe označil za prvního albánského prezidenta i krále Zoga I., načež vládl neomezenou mocí. Kooperoval s Itálií, do Albánie pronikaly italské firmy, hodně se budovalo a obchodovalo. 7. dubna 1939 ovšem Mussolini nařídil invazi do Albánie, což král Zoga I. vyřešil tím, že utekl a do Albánie se už nikdy nevrátil. Mussoliniho snahy byly zřejmé, chtěl ovládnout co největší část Balkánu a obnovit velikost antického Říma. Ačkoliv italští vojáci nebyli dobře vycvičení ani vyzbrojení, podařilo se jim Albánii přemoci a následně zaútočili na na jihu ležící Řecko, které Italy ale vytlačilo zpátky do Albánie. Albánci ovšem nad sebou italskou nadvládu nesnesli, Italové se k nim chovali povýšenecky a italští vojáci se u Albánců netěšili žádného velkého respektu. A tak se začal rodit protifašistický odboj, hlavně v horách na severu působily partizánské odboje a formovaly se různé skupiny. Po kapitulaci Itálie ale Italy v Albánii nahradili Němci, kterým se podařilo získat část Albánie na svou stranu (vyhlášením nezávislosti „ na oko“ aj.), a tak Albánci s Němci kolaborovali, v horách ale stále bujil odboj. Komunističtí partyzáni převzali moc na podzim roku 1944, když potlačili veškeré nekomunistické snahy a získali veškerý vliv. Komunisté vyhráli volby na konci roku 1945 a moci se ujal Enver Hodža. Došlo ke znárodnění průmyslu či bankovnictví, byl konfiskován majetek emigrantů, vztahy se západem se zhoršovaly a naopak se utužovaly vztahy s Ruskem, které ale trvaly jen do jara 1960, kdy naopak Albánie začala budovat socialismus s komunistickou Čínou. Z Číny do Albánie proudila obrovská materiální i finanční pomoc, spolupráce vzkvétala, neboť Hodža viděl v Číně obrovský vzor a pod jejím vlivem do Albánie zaváděl všemožné čínské „novoty“. Třeba zrušil náboženství a roku 1967 vyhlásil Albánii prvním ateistickým státem světa. I vztahy s Čínou ale postupně ochabovaly a Albánie si uvědomila, že by bylo lepší mít dobré vztahy spíše s okolními balkánskými státy. Nato Čína o Albánii ztratila zájem, což pro Albánii znamenalo prudké zhoršení hospodářské situace, některé komodity byly dostupné lépe, jiné zcela nedostupné. Třeba nedostatek paliva znamenal zakázání automobilové osobní dopravy, k tomu stále trvaly obavy o vojenskou okupaci ze Západu i z Východu. Enver Hodža zemi vládl až do své smrti v roce 1985. Po jeho smrti se začaly uvolňovat poměry v zemi, zmírnil se vnitrostranický teror, třeba mládež se už nemusela oblékat podle přísných pravidel, hospodářsky se ale nedařilo. Zlepšily se vztahy s okolními balkánskými státy. V únoru 1991 došlo k demonstracím, jejichž důsledkem byly první svobodné volby po 68 letech, které vyhráli komunisté. Ti byli ale krátce nato svrženi a ve volbách o rok později zvítězili demokraté, což bylo koncem komunistického režimu v Albánii. Na konci 20. století se Albánii stále hospodářsky nedařilo, protože spousta Albánců přišla o veškeré své úspory díky pyramidových hrám, které jim slibovaly rychlé zbohatnutí. Místo toho ale až 70% celkové populace Albánců uvrhly do chudoby. Albánii pak zasáhla také válka v Kosovu v roce 1998, během které zemřely tisíce kosovských Albánců. Hospodářský růst zažívá Albánie asi od roku 2002, kdy se začala rozvíjet infrastruktura i cestovní ruch. Od roku 2009 je Albánie členem NATO a v současné době se snaží o vstup do EU.

V Albánii ochutnáte typickou balkánskou i středomořskou kuchyni, silně ovlivněnou tureckým vlivem, ale i italským či řeckým. Typickým pokrmem je shish qebap, což jsou marinované šťavnaté kousky masa na grilovací jehle, které prodávají jak restaurace, tak venkovní stánky. Dalšími jídly je fergesë, pokrm z kuřecích jater či masa se zeleninou, vejci a místním sýrem gjizë. Albánským národním jídlem je tavë kosi, pečení jehněčí či skopové maso s rýží a jogurtovou omáčkou. Paidhaqe jsou grilovaná skopová žebírka, pacë koke polévka ze skopové hlavy, která se jí k snídani, kukurec – játra s bylinkami v obalu ze střev, turli – zeleninová směs, qofte – smažené kuličky z mletého masa, byrek (burek) – pečivo z těsta plněné masem, sýrem či bramborami, sufflagë či gjiro – něčo jako gyros či kebab v pita chlebu, tarator – typické balkánské jídlo, jde o salát z jogurtu, okurek, vlašských ořechů, česneku a kopru. Pro Středomoří je typické vynikající ovoce a zelenina skutečně rostlé na slunci. Hodně se jí skopové maso, většinou se griluje. Oblíbené jsou i ryby a plody moře, připravují tu i žabí stehýnka na grilu. Všechno maso se koření bylinkami známými i z jiných míst Středomoří – oregano, bazalka, rozmarýn či máta. Obecně se v Albánii nedoporučuje pít vodu z vodovodu, kupte si raději balenou. Pije se tu místní víno, pivo (tuzemskými značkami je Tirana či Korca) a také pálenka z vinných hroznů raki, kterou místní rádi nabízejí k ochutnání. Pije se také místní brandy značky Skënderbeu či nápoj z kvašené pšenice zvaný boza. Z dezertů jmenujme známou tureckou sladkost baklavu či halvu známou třeba z Řecka, rýžový pudink sytljash (sutljaš) či petulla, což jsou kousky smaženého těsta podáváné s medem či džemem.

A co jsou typické suvenýry z Albánie? Těmi nejtypičtějšími jsou malé koberečky/rohožky vyráběné místními umělci, popelníky ve tvaru albánských bunkrů, které byly postaveny Hodžou kvůli obavám proti okupaci okolními státy, tradiční albánský hudební nástroj Çifteli, pálenka raki či zdejší koňak, seženete tu i olivový olej, všemožné rukodělné výrobky a také různé cetky s albánskou vlajkou.

Albánie, přesněji Albánská republika, leží na západě Balkánského poloostrova. Na severu hraničí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, dále pak s Makedonií a Řeckem. Část z celkové délky 418 km albánského pobřeží je omývána Jadranem, zbytek pak Jónským mořem. Její celková rozloha odpovídá asi třetině rozlohy České republiky. Břehy země jsou vzdáleny jen 5 km od řeckého ostrova Korfu a 72 km od Itálie, přesněji o pověstné „paty“. Země je převážně hornatá, hlavně ve vnitrozemí. Nejvyšší albánská hora, Velký Korab dosahuje výšky 2 764 m. n. m. a leží na hranici s Makedonií. Na území Albánie zasahují dvě balkánská pohoří – Dinárské Alpy na severu a Pindus na jihu. Třetinu země pak tvoří nížiny, které se táhnou asi 50 km od pobřeží do vnitrozemí. V zemi se nachází víc než 170 přírodních jezer různých původů (tektonická, ledovcová), největším jezerem je Skadarské jezero na severu země, které je největším jezerem na celém Balkáně. Nejdelší řekou země je Drin, která teče hlavně v horách v délce 160 km.

I fauna a flóra jsou v Albánii velmi rozmanité. Co se fauny týká, rostou tady typické středomořské křoviny a keře typické pro Balkán, ve vnitrozemí převažují lesy. Albánii byla léta izolovaná od „moderní“ Evropy (průmysl, lesnictví), díky čemuž je země stále bohatá i na různé druhy zvířat. Žijí tady pelikáni, kormoráni, ve vodách lze spatřit jesetery. Při pobřeží žijí tuleni středomořští, delfíni i velryby (plejtvák myšok). V albánských horách žije medvěd hnědý, vlci, rysi, divoké kočky, kamzíci horští, lišky, kuny, tchoři a spousta dalších. Ne nadarmo má Albánii ve znaku dvouhlavou orlici, žije zde na 350 druhů ptáků, z nichž nejvýznamnějším je právě orel skalní. Žijí zde i hadi a všemožné ještěrky. Z jedovatých hadů tu žije zmije obecná a velmi jedovatá zmije růžkatá.

Náš tip! Pokud máte rádi tištěné průvodce, v češtině ho nabízí Lonely Planet právě teď za akční cenu!

Albánie má typické středomořské klima, v horských oblastech je ale přirozeně chladněji než na pobřeží. Léta jsou horká a suchá, prší hlavně v zimě, v létě pak spíše na horách. Letní teploty se pohybují kolem 25 °C, na pobřeží kolem 30 °C. Zimy jsou mírné s průměrnými teplotami kolem 7 °C . Albánie se dá navštívit od dubna do října. Chcete-li si užít zdejšího pobřeží, navštivte Albánii v letních měsících, chcete-li si užít hory či památky, vyrazit sem můžete i mimo hlavní sezónu.

Do Albánie můžete vyrazit za provozováním outdoorových aktivit ve zdejších horách a národních parcích, jako je pěší turistika, horská i silniční cyklistika, rafting na divoké vodě, můžete si tu dokonce i zalyžovat. Nechybí tu ani historické památky (antické i byzantské) a pláže, které jsou stále ještě nepříliš turistické. Na zdejších jezerech můžete rybařit. Obrovskou výhodou je absence masového turismu. A co jsou hlavní turistická lákadla? Tirana je navštěvována hlavně proto, že dobře funguje jako výchozí bod pro různé výlety do okolí. Dalšími turistickým lákadlem je horská vesnička Thethi, kde lidé dodnes žijí podle vlastních pravidel či dvě města zapsaná pro své památky na seznamu UNESCO – Gjirokastra a Berat. Můžete tu navštívit i historická města lákající na antické památky jako je Butrint, Apollonia či Byllis. Z přírodních koutů zas za zmínku stojí Karavastská laguna či Lurská jezera. V pravém menu najdete přehledný a kompletní průvodce po všech zajímavostech Albánie, tak do něj směle nahlédněte.

Albánie stále ještě není v EU, pro vstup do ní ale postačí občanka, vízum je potřeba až pro pobyt delší než 90 dnů. Podmínky vstupu do země čtěte tady. V Albánii je mezinárodní letiště Matky Terezy ležící asi 29 km od Tirany. Trajektem se sem můžete dostat z řeckého ostrova Korfu, více o cenách a jízdních řádech trajektů najdete na stránkách provozovatele Ionians Sea Ways, existují ale i jiní poskytovatelé. Pro cestu autem vám mapy od googlu nabídnou pravděpodobně dvě trasy – známou cestu na Jadran přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Černou Horu. Druhou variantou je cesta přes Maďarsko, Srbsko a Makedonii. Se všemi těmito státy tak můžete spojit svou cestu do Albánie, mezizastávka v některém z těchto států také stojí za to. Náš online průvodce vás provede i po těchto státech. Lze si sem samozřejmě nakombinovat i cestu vlakem, přímé spojení z ČR neexistuje, stejně tak sem z ČR nejezdí žádné přímé autobusové spoje. Autobusy a vlaky se sem proto dostanete jedině z nějaké okolní země. Spoustu praktických informací pro cestu do Albánie, stejně tak pravidla silničního provozu, najdete tady. Oficiální turistický portál si můžete pročíst tady. Dříve (řekněme tak 10 let zpátky) bylo cestování autem po Albánii považována za nepříliš bezpečné, kvůli přepadávání aut. Situace se za poslední léta výrazně zlepšila a hlavní tahy jsou poměrně bezpečné, nocování na parkovištích a mimi kempy se ale stále příliš nedoporučuje. Nicméně z vlastní zkušenosti můžeme říct, že během 3týdenní cesty jsme tu ani na chvíli nezažili jakýkoliv pocit nebezpečí. Hlavní silniční a dálniční tahy jsou v Albánii srovnatelné se zbytkem Evropy, menší silnice jsou v době sněžení či silných dešťů ne vždy sjízdné a většinou se jedná o štěrkové silnice. Albánie má jednu z nejvyšších nehodovostí v Evropě, protože zdejší řidiči jsou opravdu velmi bezohlední. Z Asie to znát můžete, ve srovnání s evropskými zeměmi je tu řízení ale poměrně divoké. Horské oblasti na hranicích s Kosovem a Černou Horou byly v době války v Kosovu zaminovány, proto se při cestování tady vyžaduje obezřetnost, i když valná část území byla samozřejmě dávno odminována. Jízda vlakem po Albánii je jen pro nenáročné, vlaky jsou neudržované, staré a s luxusem znalým ze západních zemí se to nedá srovnat. Jde ale o nejlevnější variantu cestování po Albánii. Jinak tu můžete cestovat autobusy, furgony (minibusy) i různými sdílenými taxíky.

Rádi byste procestovali Albánii, ale nevíte, jak na to? Přečtěte si naše rady a tipy na cesty, ve kterých se dozvíte, kde sehnat ubytování nebo letenku, jak cestovat po světě autem, kolik si vzít s sebou peněz v hotovosti nebo jak si udělat dokonalý itinerář.

Pokud byste rádi procestovali nějakou zemi nebo místo a netroufáte si na to na vlastní pěst, ať už proto, že neumíte žádný cizí jazyk, nezvládnete to naplánovat, aniž byste na něco nezapomněli nebo prostě jen nemáte čas plánovat a zařizovat všechno kolem vaší dovolené, využijte našich služeb cestovatelům. Vaši cestu připravíme do nejmenšího detailu a s ohledem na všechna Vaše přání a nebo jen budeme na telefonu po celou dobu Vaší cesty, abychom Vám připadně pomohli vykomunikovat nějaké problematické situace v případě, že Vaše angličtina na to nebude stačit. Podívejte se, jak Vám Cesty po světě mohou pomoci na Vašich cestách!

Pokud se Vám tento průvodce líbil, podpořte nás na našem facebookovém profilu, kde nabízíme spoustu zajímavých tipů na to, kam vyrazit, kde sehnat levné letenky nebo co se právě děje ve světě.