Afrika, černý kontinent, je třetí největší kontinent po Asii a Americe. Zabírá rozlohu přes 20 % celkového povrchu souše na Zemi. Celý africký kontinent je tvořen pevninskou i ostrovní částí. Afrika má centrální polohu a leží blízko jak Evropě, tak Asii. Od ostatních kontinentů ji odděluje Indický a Atlantický oceán. Od Evropy je Afrika oddělena 14 km dlouhým Gibraltarským průlivem a Středozemním mořem. Od Asie ji dělí taktéž část Středozemního moře a dále pak Rudé moře. Obě moře od sebe odděluje Suezský průplav. Aktuálně je to turisty nejméně navštěvovaný a prozkoumaný kontinent, který ovšem nabízí spoustu úžasných míst.

Troška geografie aneb hory, pouště, pralesy

Nejsevernějším bodem je mys Rass Ben Sekka, nejjižnějším bodem je Střelkový mys. Od severu k jihu je Afrika dlouhá asi 8 000 km. Afriku protíná rovník, a to v těchto státech – Gabon, Kongo, Demokratická republika Kongo, Uganda, Keňa a Somálsko. Vzdálenost mezi nejvýchodnějším a nejzápadnějším cípem Afriky je asi 7 500 km. Nejvyšší africkou horou je Kilimandžáro s výškou 5 895 m. n. m. v Tanzanii.

Součástí Afriky je i několik ostrovů, z nichž největším je Madagaskar v Indickém oceánu, čtvrtý největší ostrov na světě. Druhým největším africkým ostrovem je Sokotra, součást čtyřčlenného souostroví Sokotry, které patří Jemenu. Dále tu jsou při pobřeží Eritreje ležící Dahlacké ostrovy, patří Eritreji a Zanzibarské ostrovy u pobřeží Tanzanie. Pak Tunisku patřící ostrovy Džerba a Kerkénské ostrovy a při pobřeží Guiney-Bissau Bijagoské souostroví. Je tu také několik vulkanických ostrovů – Komory tvořící jeden z nejmenších afrických států, Komorský svaz a Mayotte, francouzský zámořský department. Souostroví Maskarény leží východně od Madagaskaru a tvoří ho Mauricius, Réunion, Rodrigues a Cargados Carajos. Souostrovím o asi 115 ostrovech jsou Seychely ležící v pásu dlouhém asi 1 500 km nedaleko Madagaskaru. V Atlantiku pak leží v Guinejském zálivu ostrovy Bioko, Princův ostrov, Sv. Tomáš a Annobón. Dalším souostrovím jsou Kanárské ostrovy a Kapverdy asi 600 km západně od Senegalu. Na jihu Atlantiku je to pak Napoleonova Sv. Helena a Ascension.

Z afrického kontinentu vybíhají tři výběžky, které se dají označit jako poloostrovy. Somálský poloostrov na východě kontinentu, Barka v Libyi a Sinajský poloostrov, na kterém leží Egypt. Na africkém kontinentu převažují roviny a náhorní plošiny, většinu území tvoří pouště, polopouště a savany. V rovníkové oblasti pak najdeme tropický deštný prales.

A co vodstvo? V Africe nic moc. Dobře rozvinutou a vodnatou říční sítí disponuje jen 40% afrického území. Zmiňme nejdelší africké řeky. Druhou nejdelší řekou na světě a nejdelší řekou Afriky, je se svými 6 671 km Nil, následován Kongem, Nigerem, Zambezi. Afrika je kontinentem bohatým na jezera. Největší trojkou jezer je Viktoriino jezero, následováno jezerem Tanganika a Malawi.

Africké země aneb kam všude můžu vyrazit

Jak Afriku rozdělit? Je více možností, my vycházíme z rozdělení na arabskou Afriku a subsaharskou Afriku. Arabská Afrika (někdy také severní Afrika) se nachází na severu kontinentu a od subsaharské Afriky ji odděluje především poušť Sahara. Žije tu přibližně jedna pětina africké populace, většinou se jedná o arabské obyvatelstvo vyznávající islám. Podle definice OSN sem patří tyto státy: Alžírsko, Egypt, Maroko, Tunisko, Libye, Súdán a také Západní Sahara okupovaná Marokem. K tomu jsou tu dvě španělské maličké državy Ceuta a Melilla. Kvůli islámskému náboženství se sem také často počítá na severozápadě ležící Mauritánie. Pokud hovoříme o subsaharské Africe, rozumíme tím zbytek afrického kontinentu jižně od Sahary. Kvůli převaze černošského obyvatelstva se jí také někdy říká černá Afrika. V subsaharské Africe žijí čtyři pětiny africké populace, a pokud hovoříme o rozvojových afrických zemích, které trápí spousta problémů (chudoba, malárie, AIDS), myslíme tím především subsaharskou Afriku. Subsaharskou Afriku pak můžeme rozdělit podle zeměpisných stran. Do zemí západní Afriky se počítají tyto africké země: Benin, Burkina Faso, Gabon, Gambie, Ghana, Guine, Guinea-Bissau, Kamerun, Kapverdy, Libérie, Mali, Niger, Nigérie, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal, Sierra Leone, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Togo.

Východní Afriku tvoří tyto státy: Burundi, Džibutsko, Eritrea, Etiopie, Keňa, Komory, Seychely, Rwanda, Somálsko, Tanzanie, Uganda.

Mezi středoafrické státy se počítají: Středoafrická republika, Čad, Demokratická republika Kongo, Kongo.

Do jižní Afriky patří: Angola, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho, Madagaskar, Malawi, Mauricius, Mosambik, Namibie, Réunion, Svazijsko, Zambie a Zimbabwe.

Počasí, podnebí aneb jak tam bude

Co se týká podnebí a počasí, většina kontinentu leží mezi obratníky Raka a Kozoroha, takže v tropickém pásmu. V rovníkovém pásmu velmi často prší, což je dáno pravidelnými pasáty ze subtropických oblastí. Oblasti kolem obratníků (Kalaharská pánev, pouště Namib a Sahara) se zas potýkají s nedostatkem srážek, díky čemuž mají pouštní a polopouštní charakter. Severní a jižní pobřeží Afriky leží v subtropickém podnebném pásmu. V oblasti Guinejského zálivu a východní Afriky se zas lze setkat s monzuny. Afrika je bezesporu nejteplejším kontinentem. Průměrné roční teploty neklesají pod 20 °C. Díky rovníkové poloze je červenec se svými teplotami mezi 20 až 35 °C nejteplejším měsícem a leden se svými teplotami od 5 do 20 °C tím nejstudenějším. V oblastech jižně od rovníku je naopak leden nejteplejším a červenec nejstudenějším měsícem. Co se týká srážek, jak už bylo uvedeno výše, výkyvy mezi nejsuššími a nejdeštivějšími místy jsou až extrémní. V některých oblastech prší pořád, v jiných výjimečně. Nejvlhčí oblastí je severní pobřeží Guinejského zálivu, nejsuššími oblastmi jsou přirozeně pouště Sahara, Kalahari a Namib.

Afriku lze rozdělit do čtyř klimatických oblastí. Tropické oblasti s tropickým pralesním podnebím, které se vyznačují trvalým vlhkem a vysokou průměrnou roční teplotou kolem 24 až 30 °C. Průměrná roční teplota neklesá pod 18 °C. Do této oblasti patří Demokratická republika Kongo, severní části Konga a Gabonu, pobřeží Kamerunu, jih Nigerie, Libérie, Sierra Leone a východní pobřeží Madagaskaru. Druhým typem jsou tropické oblasti se savanovým podnebím. Tam patří vnitrozemí navazující na předcházející oblasti. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 22 až 25 °C a oblast se vyznačuje nižším úhrnem srážek, které se koncentrují do dvou období dešťů během roku, zbývající dvě období jsou obdobími sucha. Sem patří země na pobřeží západní Afriky, Středoafrická republika, Jižní Súdán, Uganda, Rwanda, Burundi, severní Angola, jih Konga, Gabon, Demokratická republika Kongo, Tanzanie a centrální část Madagaskaru.

Dalšími oblastmi jsou oblasti suché. Suchá oblast se stepním/polopouštním podnebím se vyznačuje nízkými srážkami a vysokými průměrnými ročními teplotami. Patří sem třeba Botswana, východní Namibie východní Etiopie, Keňa a západní pobřeží Madagaskaru. Pak jsou to oblasti suché s pouštním podnebím, pro které je typické vzácnost dešťů, velké denní výkyvy teplot a přítomnost písečných bouří. To je hlavně Sahara, Ogadenská poušť na východě Etiopie, Somálsko, jihozápad Madagaskaru, Kalahari.

A pak jsou tu mírné oblasti. Jižní a centrální pobřeží Jižní Afriky je typické vyrovnaným počtem srážek v průběhu roky a chladnými léty, východnější pobřeží Jižní Afriky se liší teplým létem. Jihozápad Jižní Afriky připomíná středomořské klima – suchá léta, vlhké zimy. Suché zimy, chladná léta jsou typická pro vnitrozemí Jižní Afriky a centrální Zimbabwe. Pro východní Angolu, jih Demokratické republiky Kongo a Zambii jsou typická teplejší léta. V těchto oblastech jsou pak srážky v létě asi 10x intenzivnější než v zimě.

Je tu také horské klima. To je Etiopská vysočina, východ Demokratické republiky Kongo a pohoří Atlas. Pravidelně sněží jen na pohoří Atlas.

Africká fauna a flóra aneb pro laiky kytičky a zvířátka, která tu můžeme vidět

Fauna a flóra je přirozeně závislá na řadě faktorů a liší se tak podle jednotlivých oblastí. Ve středomořské oblasti (pobřeží severní Afriky) a svahy Atlasu jsou typické lesy a křoviny, rostou tu korkové duby, cedr. V pouštních oblastech rostou sukelenty, akácie, v těch tropických pak najdeme poslední zbytky nevykáceného tropického deštného pralesa. Jádra pralesů se rozkládají v Konžské pánvi a při pobřeží Guinejského zálivu, kde se vyskytují společně s mangrovy. Obrovská část afrických pralesů se potýká s hospodářským využitím (těžba nerostných surovin, vzácného dřeva a zemědělství), dosud snad nejméně dotčenou částí jsou pralesní oblasti Gabonu a Demokratické republiky Kongo. Na jihu kontinentu v Kalaharské pánvi, Východoafrické náhorní plošině roste baobab, východní pobřeží Indického oceánu je pokryté mangrovy. Baobab je strom typický pro Afriku a častokrát je znázorňován jako její symbol. Místní baobab využívají – ze semen se lisuje olej, plody se jedí, zároveň je důležitý pro místní náboženství. Pro Madagaskar je typické pobřeží lemované močály a mangrovy, na východním pobřeží je deštný prales, ve vnitrozemí savany.

Africkou zvířenu lze taktéž rozdělit podle oblastí a klimatických zón. Většinou se rozlišují na oblast ležící jižně od Sahary (etiopská oblast) a Saharu a území severně od ní (paleoarktická oblast). V paleoarktické oblasti není četnost živočišných druhů příliš velká, jsou to především hadi, ještěrky, hyeny, šakali a divoké kočky, velbloudi nebo antilopy adax či fenci. Etiopská oblast už je podstatně rozmanitější a můžeme ji ještě rozdělit na africkou oblast – nejčastější jsou gazely, v jižní Africe pak slon, lev, levhart, gepard, kteří dnes už žijí většinou pouze v rezervacích a národních parcích. Ve východní Africe jsou typické savany, které poskytují životní prostředí zebrám, žirafám, slonů, pakoňům, hrochům, buvolům, lvům. Druhou podoblastí je oblast madagaskarská, která se pyšní vysokým počtem endemitických druhů, které naleznete pouze tady, protože v pevninské Africe nežijí – jedná se typicky o lemury a gekony.

Africké státy se tak nějak snaží o ochranu životního prostředí, což ovšem naráží na řadu problémů. Problémem je rostoucí populace, zemědělská činnost, rozšiřování infrastruktury a hlavně rostoucí pytláctví a legální lov zvířat pro trofeje. Ochrana přírody se tak dnes omezuje pouze na přírodní rezervace a národní parky, mimo ně už zvířata uvidíte jen velmi vzácně. Vzrůstající počty obyvatel nutí lidi pěstovat zvýšené množství potravin, lovit více zvířat na obživu. Dříve dokonce existoval fakt, že zemědělci využívali půdu na konkrétním místě k pěstování plodin po tři roky, a poté území minimálně osm let leželo ladem, aby zase nabralo síly. To už dnes není možné a africká půda je k zemědělským účelům využívána stále více a více, je erodovaná. Díky všem těmto faktorům již došlo k likvidaci řady afrických živočišných druhů a reálná je i obava, že vymírání bude pokračovat i v budoucnu, pokud nezměníme naše myšlení. O ochranu přírody se snaží snad všechny africké státy, některé více, jiní méně úspěšně. Jedná se především o formu vytváření přírodních rezervací a národních parků. Nejvyšší koncentrace stupně ochrany se nachází ve východní a jižní Africe. Jedná se o národní parky Serengeti, Tsavo, Namib, Kalahari Gemsbok, Kafue, Kruger a Etosha. Největším podílem chráněného území na rozloze státu se může pochlubit Tanzanie a Zambie, kde je to v obou případech 39% celkové rozlohy země. Opačný stav je na severu Afriky, kde k devastaci původní krajiny došlo už ve starověku a také v Somálsku.

Obyvatelstvo anebo kdo tu žije

Afrika je považována odborníky za kolébku lidstva. Předpokládá se totiž, že předchůdce člověka se vyvinul v oblastech východní Afriky a migrací se rozšířil po celém světě. Egypt je zároveň jednou z nejstarších světových civilizací vůbec. Předpokládá se také, že Afrika je druhým nejpočetnějším kontinentem, žije na ní víc než 1 miliarda obyvatel, hustota zalidnění ovšem není velká. To znamená, že osídlení Afriky je značně nerovnoměrné. Nejvyšší hustota zalidnění je v dolním toku Nilu a na afrických ostrovech, oblasti východoafrických jezer, Nigérie, pobřeží Guinejského zálivu aj. Téměř nezalidněné jsou přirozeně pouštní oblasti s výjimkou oáz, polopouště a oblasti hustého tropického pralesa.

Africká populace od roku 1950 neustále narůstá, důvodem toho je především extrémní porodnost. Porodnost se v jednotlivých regionech přirozeně liší, nejnižší míra porodnosti je na Mauriciu, na Seychelách a v Tunisku, nejvyšší naopak v Nigeru, Ugandě a v Mali. Afričtí obyvatelé sami sebe ještě většinou přiřazují k etniku než k určitému státu. Africká etnika jsou tvořena stovkami i miliony příslušníků. Každé etnikum má svůj jazyk, čímž činí Afriku velmi jazykově různorodou. Vymezme si alespoň základní skupiny. 30% obyvatel kontinentu žije v severní Africe. Jedná se o Araby a minoritně třeba Tuaregy. Mezi těmito obyvateli převažuje islám. Největší část pak tvoří přirozeně černé obyvatelstvo, které se také dělí do různých skupin, do čehož ale nebudeme podrobně zabíhat. Obyvatelé na zbytku afrického území vyznávají tradiční africké náboženství, animismus a v menší míře křesťanství. Mluvíme třeba o etnicích Bantů, Svahilců, Zuluů, Sothů aj. V Konžské pánvi pak izolovaně žijí segregované skupiny Pygmejů, v jihozápadní Africe se jedná o Křováky a Hotentoty. Všichni tito vyznávají především animismus. Ve městech, a to především v Jihoafrické republice a na ostrovech, pak žijí taktéž Evropané vyznávající křesťanství. Specifickými obyvateli Madagaskaru jsou pak Malgaši, vyznávající animismus i křesťanství. Žije tu také skupina Indů, taktéž hlavně ve městech, kteří se věnují obchodu a vyznávají hinduismus.

Ačkoliv v rozvinutých zemích se už míra vzdělanosti obyvatel neukazuje podle míry gramotnosti, ale hledají se jiné způsoby, jak vyjádřit vzdělanostní úroveň obyvatel, u afrického obyvatelstva je tento ukazatel stále vhodný a používaný. Asi dvě pětiny afrických zemí se potýkají s více než 50% mírou negramotnosti, nejhorší je to v zemích subsaharské Afriky. Podle statistiky je nevyšší negramotnost v Burkině Faso, Jižním Sudánu, Mali a v Nigeru, nejvíce gramotného obyvatelstva má pak Rovníková Guinea, Zimbabwe, Libye.

Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy, především z dob kolonialismu. Afrika má dlouhou tradici ve výrobě uměleckých předmětů, která sahá hluboko do starověku. Jako každá jiná, i africká kultura si vybudovala řadu mýtů, pověstí a folklór.

Dějiny Afriky aneb od kolébky lidstva přes evropskou kolonizaci k nejméně rozvinutým zemím světa

I africké země za sebou mají bohatou minulost. Ta je, stejně jako minulost Ameriky, Asie nebo Austrálie, do obrovské míry poznamenána Evropany, kteří se i tady chovali jako lupiči a tyrani. Kradli, zabíjeli a zotročovali...

Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu a teprve odsud se rozšířil do zbytku světa. Egypt je pak vůbec jednou z nestarších světových civilizací a zároveň první africkou státní formou. V 7. století př. n. l., během období řecké kolonizace, vznikly na území severní Afriky řecké kolonie a zdejší městské státy a království začaly přijímat křesťanství. Prvním státem, který přijal křesťanství, bylo Království Aksum na území dnešní Etiopie. O pár století později bylo území Egypta a přímořské severní Afriky postupně dobyto Římany a vznikla římská provincie Afrika. V 5. století se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše. Nejprve muslimové získali Egypt později Libyi a Tunisko, čímž získali přístup do celé severní Afriky a potažmo do Evropy, na Pyrenejský poloostrov, kde získali označení Maurové. Muslimské tažení Afrikou ovšem nezastavila ani Sahara, vliv muslimů se rozšířil díky obchodnických cestám přes Saharu. Hlavním obchodním artiklem té doby bylo zlato.

Subsaharské území bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a místní státní útvary začaly vznikat až od devátého století našeho letopočtu. O historii těchto zemí víme jen ze zápisků Evropanů od 15. století. V pralese žily různé skupiny a kmeny, třeba lovecké nebo rybářské, které se v případě schopného náčelníka spojovali do větších náčelnictví a náčelnictví poté do království. Sjednocované kmeny pochopily, že sjednocením získají oproti ostatním nesjednoceným osadám lepší postavení. Některá království existovala až do příchodu kolonizátorů. K prvnímu setkání Evropy a Afriky došlo v polovině 15. století. Nejprve Evropané, jak bylo u nich běžné, loupili, vraždili a drancovali, později ale objevili obchodnický potenciál a začal směnný obchod. Evropské látky směňovali za zlato, slonovinu a koření, právě z těchto dob známe pověstné velbloudí karavany putující Saharou, které mířili k přístavům, aby odsud cenné zboží odvezli do Evropy.

Obchodovalo se se zlatem, kořením, solí a později s otroky. Otrokářství má počátky ještě v době před příchodem Evropanů, někdy v roce 700, kdy odsud černí otroci putovali na Dálný východ. Otrokářství se tu věnoval jeden africký pastevecký kmen. Otrokářství je ale známé už z dob starověkého Řecka nebo Říma, takže to nebyl jen „skvělý nápad“ moderních Evropanů. Za počátky otroctví ze strany Evropanů, se považuje rok 1441, kdy jeden portugalský generál pod vládou Jindřicha Mořeplavce zajal v Africe domorodce a jako dar je dopravil králi do Portugalska. To vzbudilo obrovskou odezvu a jeho úspěch inspiroval další, kteří začali ve velkém dovážet otroky. Ovšem účelem téhle první cesty otroků přes oceán nebylo otroctví, ale pouze touha po vědění a získání informací o kontinentu. Později ale zjistili potenciál otroků a začalo se s nimi obchodovat ve velkém a touto cestou se černí afričtí otroci rozšířili do celého západního Nového světa, aby vykonávali těžkou práci na třtinových, později bavlníkových amerických polích nebo ve stříbrných dolech Jižní Ameriky. Portugalci původně pluli do Afriky za účelem objevení legendární Guinei, která se prý celá třpytila zlatem. Tento „trend“ frčel až do poloviny 19. století. V tomto období bylo z Afriky většinou do Ameriky vyvezeno na 100 milionů otroků. To zcela rozvrátilo sociální i hospodářskou strukturu subsaharské Afriky a ovlivnilo její demografický růst. Afričtí otroci v podstatě také byli tahounem americké ekonomiky. Vrchol otroctví přišel v 80. letech 18. století. Počátky konce otroctví sahají do Francie, do doby osvícenství a francouzské revoluce, která hlásala rovnost a svobodu. Zrušení otroctví bylo poprvé uzákoněno v Británii v době vlády královny Viktorie a hlavním důvodem nebyly až tak humánní důvody, jako rozvíjející se průmyslová revoluce. Velká Británie otroctví ve svých koloniích zrušila roku 1834, v ostatních zemích to ještě chvíli trvalo. Nejdéle otroctví existovalo v USA, kde skončilo porážkou Jihu roku 1865 v americké občanské válce a jeho zrušení mělo neblahý dopad na ekonomiku jižanských států.

Další fází afrických dějin byla kolonizace černého kontinentu. Mezi lety 1881 a 1914 proběhlo dělení Afriky mezi evropské kolonizátory aneb Evropané začali „porcovat medvěda“. O rozdělení Afriky rozhodla Berlínská konference z přelomu let 1884 a 1885, jež regulovala evropskou kolonizaci a obchod s Afrikou. Vzhledem k napětí a rivalitě mezi evropskými mocnostmi té doby byla dohoda o rozdělení sfér vlivu v Africe cestou, jak se vyhnout válce. Evropské dobové mocnosti provozující tou dobou objevitelské a obchodní cesty po moři si rozdělily 90 % území Afriky. Své kolonie tu tak mělo Portugalsko, Španělsko, Velká Británie, Belgie, Itálie, Německo. V období 1. světové války byly jedinými suverénními africkými zeměmi Libérie a Etiopie. V počátcích kolonizace stáli objevitelé, misionáři i obchodníci. Africké státy tím přešly do plné správy evropských mocností, které do území nasadily vlastní správce, úředníky a vojáky. V koloniích zaváděly své úřední jazyky, měny, místní názvy a zvyky. Většinu kvalifikované práce mohli vykonávat jen Evropané, kteří se rovněž stali vlastníky většiny půdy a zdrojů. Ekonomiky kolonií navázaly výhradně na své vlastní trhy. Na dříve pestře rozdělených kmenových a etnických celcích vznikaly ohromné koloniální správní celky.

Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu nejsou národní hranice států výsledkem dohod, jak je tomu například na Arabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejich teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako přirozená hranice, má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi státy Belgie a Francie izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století, najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.

Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických národů jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu.

Podoba současné Afriky je dána procesem dekolonizace, která probíhala po celé 20. století, rok 1960 je označován jako Rok Afriky, protože tou dobou z 18 kolonií vzniklo 17 samostatných států. Nejvíce bojů za nezávislost propuklo v 50. letech 20. století. Proces dekolonizace byl dokončen před koncem 20. století. Kvůli rozvráceným ekonomikám odstřiženým od evropských trhů, odlivu kvalifikovaných pracovníků, svárům mezi různorodými etniky uzavřenými v koloniálních hranicích a dalším problémům se dekolonizované země často propadaly do ozbrojených konfliktů a občanských válek, mimo jiné šlo o konflikty, které většinou vypukly ihned po ukončení válek za nezávislost. Vliv kolonizačních dob je stále patrný téměř ve všech afrických zemích, a to nejen v závislosti zdejších ekonomik na bývalých koloniálních centrech a zemích. Stejně tak se Afrika stále ještě nevymanila z nesmyslných občanských válek, které černý kontinent sužují dodnes. Dnes stále ještě běží občanské války v Somálsku, Súdánu nebo v Nigeru.

Hospodářství aneb čím se tu lidé živí... a uživí se?

Afrika je nejchudším kontinentem ze všech. Důvodem pro toto tvrzení je několik. Za hlavní příčinu je odborníky považována dlouholetá koloniální éra afrických zemí pod nadvládou Evropanů, kteří vydrancovali zdejší velmi bohaté nerostné suroviny. Dále jsou důvodem chudoby také přírodní podmínky, klimatické podmínky aj. Ekonomika afrických zemí je velmi málo rozvinutá a především se bavíme o těžbě nerostných surovin a pěstování zemědělských komodit pro vývoz, zdejší zemědělství je ovšem velmi neefektivní. Dalším důvodem je také špatně rozvinutá infrastruktura, která omezuje služby i zpracovatelský průmysl. Za nejvíce rozvinuté oblasti se dají považovat pobřežní oblasti, které mají větší kontakt s ostatními kontinenty. Vnitrozemí naopak zaostává. Dalšími důvody nerozvinutosti afrického hospodářství je nedostatek kapitálu i nízká míra vzdělanosti.

Hlavním ekonomickým sektorem je zemědělství, které zaměstnává na 80% afrického obyvatelstva. Zdejší zemědělství ovšem nestačí pokrýt potřeby rostoucí africké populace. Export a vlastnictví africké půdy nerespektuje potřeby obyvatel. Důvody tohoto jevu spadají do koloniálních dob, protože kolonizátoři vždy uspokojovali svoje potřeby a pěstovali především exportní plodiny. Hlavní zaměření afrického zemědělství je na rostlinnou výrobu, která se opět přirozeně liší dle přírodních a klimatických podmínek. V oblastech s tropickými deštnými lesy se pěstuje rýže, maniok a jama, pro export pak banány, palmový olej a ve vyšších polohách káva, dále také kakaové body, u nichž hraje prim Pobřeží slonoviny. V savanách suchých i vlhkých se pěstují luštěniny, pšenice, bavlna, podzemnice olejná, tabák, sisal. V pouštích a polopouštích se jedná o datle, citrusy, a to pouze v okolí oáz. Při pobřeží se pak pěstuje vinná réva, ovoce a zelenina, olivy. Co se živočišné výroby týká, je tento sektor velmi málo rozvinut. Ono možná dobře, západní země tohle zastanou i za Afriku. Problémem je nedostatek krmiva pro dobytek. V oblastech Atlantického oceánu má silnou roli rybolov, pobřeží Indického oceánu, Středozemního a Rudého moře, jsou poměrně chudá. Ve vnitrozemí se rybolov realizuje v okolí velkých jezer, řek a přehrad. Nejvíce ryb se produkuje v Maroku, JAR nebo třeba v Senegalu.

Průmysl je v Africe rozvinut jen velmi málo. Jedná se z největší části o těžbu nerostných surovin, na které je Afrika ovšem velmi bohatá a jejich následné zpracování. Ostatní marginální oblasti průmyslu jsou situovány do měst, přístavů nebo míst těžeb. Co se nerostných surovin týká, zmiňme následující. JAR je 5. největším exportérem uhlí na světě, pokryje zároveň 92% africké spotřeby uhlí. V Africe se tu tak nachází skoro 100% veškerých uhelných zásob. Co se ropy týká, nachází se tu asi 10% světových zásob ropy. A to v těchto státech – Libye, Nigérie, Alžírsko, Angola. Největšími odběrateli africké ropy je USA a Čína. Pobřežní oblasti od Pobřeží Slonoviny po Angolu prý disponují ohromnými zásobami ropy. Zemní plyn se těží v Alžírsku, Egyptě, Libyi a Nigérii. Afrika je neuvěřitelně bohatá na množství nerostných surovin, významná je těžba uranu (Niger – 8% světových zásob, pro jadernou energetiku Francie a 7% se nachází v Namibii), dále pak chromit (44% světových zásob v JAR), velmi drahá a žádaná platina (JAR, 77% světového exportu), diamanty (21% světové těžby Botswana a JAR), zlato (25% JAR, zásoby jsou také v Ghaně a Zimbabwe).

Velmi špatná je africká dopravní infrastruktura. Základy pochází z koloniálních dob, cílem bylo propojit těžební místa ve vnitrozemí s místy exportu z kontinentu, tzn. přístavy. Po dekolonizaci se infrastruktura rozvinula jen minimálně. Důvodem jsou geografické podmínky a obrovská finanční nákladnost. Dopravní náklady jsou mimochodem v Africe nejvyšší na světě.

I africké země, se stejně jako země ostatních kontinentů, snaží o jistou míru integrity. V Africe tento proces začal po dekolonizaci, kdy se ustanovovaly suverénní státy. Vznikla řada integračních institucí, z nichž tou nejvýznamnější je Africká unie, sjednaná roku 1999 v rámci Syrtské deklarace. První zasedání se konalo v Durbanu roku 2002. Je to aktuálně nejrozsáhlejší projekt africké integrace. Je to mezinárodní organizace inspirovaná integračním modelem Evropské unie, reagující na současné potřeby Afriky. Členy je aktuálně 55 zemí včetně Maroka, které ji dlouhodobě bojkotovalo kvůli připuštění a uznání existence Západní Sahary, kterou si samo nárokovalo. Vstoupilo do ní až v lednu 2017. Cílem organizace je prosazování demokratických principů a institucí, zefektivnění ochrany práv obyvatel, ukončení a prevence válečných konfliktů, realizace a podpora celoafrického trhu a iniciace zahraničních investic a zmenšení závislost trhů na bývalých koloniálních centrech. Jedna třetina finančních prostředků pochází od členských zemí, zbytek jde z darů mimoafrických zemí a mezinárodních organizací. Ovšem začátkem úspěšného procesu integrace bude odstranění byrokracie a korupce, takže přiznejme si, to má Afrika ještě dost co dělat.

Kam vyrazit aneb Cesty po světě Vás provedou Afrikou

Cestovní ruch je v Africe značně omezen. Důvodem toho je neustále kolísající bezpečnostní situace v řadě zemí, hlavně v nejoblíbenější turistické oblasti – severní Africe, ale nejen tam. V severní Africe je za nejstabilnější zemi považováno Maroko. Za bezpečné země se považuje jen menší část afrického území. Dalším důvodem nepříliš utěšitelné bezpečností situace jsou nekončící nebo neustále se opakující etnické a občanské války, ale také šíření nebezpečných nemocí, špatné hygienické podmínky i mizerná dopravní infrastruktura. Neplatí to samozřejmě o všech afrických zemích, ovšem při cestě do Afriky je prostě nutno počítat s tím, že životní podmínky a úroveň Afriky je prostě jinde, než jsme zvyklí. Možná ovšem právě to dělá z Afriky zajímavý cestovatelský cíl. Vždy ale pečlivě volte zemi a zjistěte si bezpečností situaci v dané zemi. Jak na to, Vám poradí rubrika Rady a tipy na cesty.

Ta místa, která jsou turisticky přívětivá, ovšem rozhodně stojí za návštěvu. Významné postavení v africkém cestovním ruchu má severní Afrika, a to hlavně díky blízkosti Evropě. Bezpečnostní situace ve většině zdejších zemí ovšem dost kolísá, připomeňme třeba Egypt, proto situaci bedlivě sledujte. Pobřeží severní Afriky je oblíbenou destinací kvůli skvělým možnostem relaxace u moře a také potápění (hlavně Egypt), pobřeží Atlantiku je vhodné spíše pro surfaře. Východní a jižní Afrika je zas bohatá na faunu, žijí tu zajímavá africká zvířena, kterou jinde prostě neuvidíte. Africké safari je stále oblíbenější, důsledkem toho je ovšem obrovská masovost zdejších safari, která významně ničí dojem ze zážitku, kterým má být autentická divoká africká příroda. Národní parky a přírodní rezervace, ve kterých se dá pozorovat zvířata, najdete v Tanzanii, Zambii, Botswaně, JAR, Namibii, Keni, Ugandě. Zato západní Afrika na rozvoj cestovního ruchu stále čeká. A na turisty tu zas čekají krásné pláže, zajímavá etnika s jejich jedinečnou kulturou i přírodní parky, ve kterých žijí lidoopi, pralesní sloni či hroši. Takovými zeměmi je třeba Gabon nebo Kamerun. V poslední době zažívají obrovský boom cestovního ruchu africké ostrovy, které platí za poměrně bezpečné. Mluvíme o Seychelách, Komorách, Mauriciu, Réunionu, Kapverdách.

Náš web, který si klade za cíl fungovat jako podrobný průvodce po celém světě, pro Vás připravuje průvodce po afrických zemích, kde se dozvíte více o turisticky atraktivních místech, kultuře a všem, co pro vaši cestu potřebujete vědět. Byli-li jste li v Africe a chcete se o své znalosti, zážitky či fotky podělit s našimi čtenáři, budeme rádi. Více informací o možnostech spolupráce najdete tady. Vyrazte tak do Afriky s námi!