Myanmar, země kontrastů. Jedna z nejchudších zemí světa proslula tisíci pozlacenými chrámy a drahokamy zdobenými sochami Buddhů, kromě toho tu ovšem najdete i fantastické bělostné pláže a neuvěřitelně milé lidi z různých etnických národností, kteří stále nosí tradiční oděvy a jejich život zatím západní civilizace příliš nezasáhla. Barma je díkybohu stále nepříliš dotčená turismem, ovšem aktuálně je díky vládnoucímu vojenskému režimu nutné, cestovat sem zodpovědně.

Myanmar, někdy také Barma, je země jihovýchodní Asie ležící na západě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Indického oceánu. Sousedí s Bangladéšem, Indií, Čínou, Tibetem, Laosem a Thajskem. Od roku 2005 je hlavním městem Neipyijto, největším městem je ale s pěti milióny obyvateli Rangún.

Barma je jednou z nejchudších zemí Asie a nejchudší zemí v regionu jihovýchodní Asie. Do bídy zemi uvrhla tíživá politická situace, která po desítky let trpí politickými převraty. Je to trochu škoda, protože pod nadvládou Britů se jednalo o druhou nejbohatší zemi jihovýchodní Asie. Politika znárodňování a osamostatnění země, o kterém se více dočtete níže, přivedla zemi doslova na mizinu. Ve srovnání s obdobím britské nadvlády export rýže kles o 2/3 a export drahých kamenů dokonce o 96%. Země se dnes živí hlavně zemědělstvím (hlavně oblast kolem řeky Iravádí). Pěstuje se rýže, tropické ovoce, tabák i cukrová třtina. Stále je významná těžba drahých kamenů (rubíny, jadeity), také těžba ropy a zemního plynu a těžba cenného tropického dřeva v čele s týkem.

Země je rozdělena na sedm států, ve kterých žijí hlavně Barmánci a na sedm příhraničních oblastí, které ovládají národní etnické rasy.

Samostatná království a městské státy vznikaly na území Barmy mezi 1. stoletím př. n. l. do 9. století n. l. Zakládajícími národy byl národ Pyu či národ Mon. Ten v 10. století osídlil úrodné nížiny Barmy až k Thajsku a Kambodže a vybudoval říši zvanou Zlatá země (Suvannabhumi). Barmánci na zdejší území dorazili z východní Himaláje v 8. nebo 9. století a založili tu své kulturní centrum (v místě, ze kterého byl národ Pyu vyhnán Číňany). Od té doby se táhla staletí konfliktů mezi Barmánci a Mony, která ovšem zahrnovala i spojování jejich kultur. Za „zlaté období“ je považováno 11. století a vláda krále Anawrahta, který sjednotil izolovaná království a hlavním městem se stalo Bagan. Po jeho smrti království pomalu upadalo. Sílil vliv Tatarů, přišly sem šanské kmeny, jih obsadili Monové a založili vlastní nezávislé království. Země tak byla rozdělena na několik částí. Na severu Šánové založili království Inwa, západ ovládal národ Rakhaing, který byl na vysoké úrovni hlavně v 15. století. Po řadu staletí spolu jednotlivé etnické skupiny sváděly boje o moc a nadvládu.

Konflikty s Velkou Británií začaly poté, co se král Bodawpaya snažil získal stát Rakhaing, kde měli Britové své zájmy. Britové pak začali zemi zabírat během tzv. anglo-barmských válek, které se táhly téměř po celé 19. století. V průběhu těchto tří válek se postupně celé území Barmy dostalo pod britskou kontrolu, a tím skončilo období vlády barmských králů. Britové chtěli ovládnout vývoz rýže, drahých kamenů, ropy a také týku (kvalitní tropické dřevo). Vládu Britové zavedli nad územími v nížinách, horským státům ponechali autonomii. Roku 1885 se Barma stala součástí Britské Indie, což zapříčilo velký příliv Indů do země, kteří si tu zakládali své živnosti. Třeba v Rangúnu tvořili Indové do roku 1930 většinu populace. V tuto dobu místa získávají anglické názvy, název země se změnil z původního Myanmaru na Barmu. Britští úředníci z této doby tvrdili, že Barmě se ve srovnání s ostatními kolonizovanými zeměmi špatně vládlo. V zemi byla největší zločinnost z celého Britského impéria. Jak už to tak v okupovaných zemích bývá, začal od počátku 20. století sílit nacionalismus. Barmánci s nadvládou nesouhlasili, probíhaly řady protestních akcí, které hodně iniciovali mniši. Významnou osobností a národním hrdinou se stal Bogyoke Aung San, který vedl boje za nezávislost.

Během 2. světová války byla země nepříjemně okupována Japonci, kteří byli velmi krutí a arogantní. Původně je o pomoc s vyhnáním britsko-indických sil požádal sám Aung San, ovšem jejich krutost zklamala i jeho. Po válce Aung San vedl vyjednávání s Brity o samostatnosti země, ovšem byl ve svých 32 letech zavražděn během spiknutí. Nezávislost na Británii získala Barma 4. ledna 1948, kdy vystoupila z Britského společenství národů. Ovšem pro Barmu ani to nebyla žádná výhra. Do dneška zemi sužují politické nepokoje a výrazná politická nestabilita, která zemi přivedla do občanské války. Na důležitosti tak nabyla barmská armáda, která se stala nezbytnou pro zachování autority vlády. Vláda byla vojenské juntě předána roku 1958 a vedl ji generál Ne Win. Chvíli byl sice klid, další politický převrat na sebe ale nenechal dlouho čekat. Docházelo ke znárodňování, lidé trpěli nedostatek základních věcí, při znárodňování o živnost přišla řada lidí, včetně Indů a Číňanů, kteří houfně opouštěli zemi v 60. letech. Zemi sužovala bída, která vedla k obrovskému množství dalších protestních akcí proti vládě, při nichž byly zabity tisíce lidí. Roku 1988 vyvrcholila nespokojenost barmských obyvatel s vojenskou vládou a situací v zemi. V létě roku 1988 zemi zachvátily mohutné demonstrace. Lidé vyšli do ulic a požadovali odstoupení režimu, který uvrhl zemi do bídy. Proti demonstracím byly nasazeny jednotky barmské policie a armády, jejichž tvrdé zásahy si vyžádaly několik obětí. Tou dobou se začíná objevovat na veřejnosti charismatická Aung San Suu Kyi (Aun Schan Su Ťij), dcera slavného národního hrdiny Aung Sana, která do politiky přinesla dosud nepoznanou kultivovanost. Založila politickou stranu Národní liga pro demokracii, která roku 1990 jednoznačně vyhrála volby, jejichž výsledek ovšem vojenská junta neuznala. Su Ťij byla od roku 1989 několikrát uvrhnuta do domácí vězení a opět propuštěna. V domácím vězení strávila posledních téměř 20 let. Roku 1991 ji byla udělena Nobelova cena míru a řada jiných mezinárodních uznání za boj za lidská práva. Její zadržování je považováno za největší symbol vládních represí. Z vězení byla naposledy propuštěna v roce 2010.

Roku 1997 udělily Spojené státy americké na Barmu mezinárodní sankce, které zakázaly americkým společnostem v této asijské zemi investovat. Ze země se tak stáhl třeba Heineken nebo Pepsi. Sankce ze strany západu stále trvají, neboť Barma dosud stále silně omezuje lidská práva svých obyvatel. Sankce se ovšem nemile dotýkají i místních lidí, kteří zavíráním závodů přišli o práci. V zemi je stále potlačována svoboda slova a lidská práva, dochází k cenzuře internetu i k bojům mezi vládou a etnickými skupinami (např. národ Karenů na hranicích s Thajskem, který usiluje o větší míru samostatnosti či úplné osamostatně). Barmská junta je opakovaně kritizována za omezování lidských práv, zemi trápí politická nestabilita, zatýkání členů opozice, nucené přesídlování, mučení politických vězňů, nucená branná povinnost, která nutí civilisty pracovat jako živí hledači min a také nucené práce pro stát (mimo jiné i na turisticky atraktivních místech). Stále existují snahy o předání vlády Národní lize pro demokracii.

S cestováním do Barmy je to tak trochu složité. Vojenská vláda se snaží přilákat turisty zhruba od roku 1996, ovšem cestovní ruch není podporován ani samotnou Su Ťij, která tvrdí, že může být chápán jako odpuštění režimu a místní lidí, kteří byli tak dlouho ekonomicky izolováni od zbytku světa, nejsou na davy turistů připraveni. Je také pravdou, že existují organizace, které turismus v Barmě bojkotují kvůli tomu, že je při něm finančně velmi silně podporována vláda. Jak pozitivní vliv bude mít vaše potenciální cesta do Barmy na místní obyvatele, dost záleží na vašem přístupu, jak zodpovědně a s dostatečnými informacemi do země vycestujete. Bude skvělé, budete-li při své cestě minimalizovat podporu vlády (vládou ovládaných úřadů a institucí) a naopak maximalizovat prospěch z vaší cesty pro místní obyvatelstvo. Zastánci bojkotu turismu například tvrdí, že vláda k rozvoji turistických míst využívá nucené práce civilistů a přepálené vstupné za turistické atrakce, odletové poplatky, víza apod. putují na vojenskou juntu. Ovšem samotní obyvatelé turismus vítají, protože věří, že v turistických oblastech můžou být přece jen o něco méně omezována lidská práva. Je ovšem pravdou, že ke kontaktu s turisty se dostane jen malé množství místních. Smysl má investovat více peněz do místních a minimum do vlády. Vyhýbejte se vládním hotelům (jsou to ty nejluxusnější), navštěvujte místní restaurace a nekompromitujte místní obyvatele politickými tématy, hrozí jim za to vězení. Nevyužívejte ani vládou organizované zájezdy, ze kterých místní obyvatelé neuvidí ani korunu. Ve srovnání s ostatními zeměmi jihovýchodní Asie navštíví Myanmar nejméně turistů, pro srovnání je to jen 1,4% z celkového počtu turistů Thajska. Cestu do Barmy proto pečlivě zvažte a zkuste k tomu, prosím, přistupovat zodpovědně.

Název Myanmar nese země od dob Marca Pola ve 13. století, název Barma zemi dali Britové prý podle většinové etnické skupiny Barmánců. Všechny prodemokratické skupiny i Národní liga pro demokracii zemi říkají Barma, ovšem název Myanmar zas více zahrnuje i ostatní etnické skupiny. Oficinální dnešní název je tedy Svazová republika Myanmar, který zavedla junta roku 1989.

Myanmar má 52 milionů obyvatel. Obyvatelé patří k mongolskému typu, existuje tu na 135 etnických skupin jako třeba Barmánci (tvoří 68% populace země a přišli sem v 11. století z Himaláje), Šanové (etnicky blízcí národu Tai z Thajska a Laosu, 9%), Karenové, Monové (jedni z původních obyvatel Barmy, jejichž území v historii sahalo až do Thajska, dnes již úplně splynuli s Barmánci). Oficiálně uznaných národností je celkem osm. Menšinové etnické národnosti žijí především v horách. Menšinami jsou Indové a Číňané. Hovoří se zde barmsky, etnické skupiny mají své vlastní jazyky, přesto jako svůj druhý jazyk mají barmštinu. 89% obyvatel se hlásí k buddhismu, okrajově je zastoupeno křesťanství, islám a původní animismus. K vidění je tu hodně mnichů v barevných rouchách, každý muž by měl totiž alespoň dvakrát v životě dočasně vstoupit do kláštera a mniši se mezi obyvateli těší velké úctě. Klášterů je tu na 50 000 a za kurzy meditace do nich míří i početné skupiny lidí ze Západu (nabízí je třeba Mahasi Meditation Centre v Rangúnu). Z dob animismu, který do příchodu buddhismu vládl Myanmaru, zůstalo uctívání bohů natů. Místní je uctívají hlavně doma třeba v podobě kokosu v červeném turbanu. Ženy mají ve společnosti stejná práva jako muži a většinou nejsou jakkoliv znevýhodňovány.

Obyvatelé Myanmaru jsou jedinými v jihovýchodní Asii, kteří nechodí oblečení v západním stylu. Tradičním oděvem je longyi – pruhy látku kolem pasu a k tomu tričko. Muži také rádi žvýkají betel, obarvenými slinami pak barví chodníky. Místní obyvatelé jsou velmi milí, přátelští.

Co se týká elektrické energie, zemi trápí časté výpadky. Pokud už ale elektrika běží, mají tu 230V zásuvky a zdířky na dva kulaté nebo ploché zuby. Vzdálenosti se měří v mílích, benzín se prodává v galonech. Cizince smí ubytovávat pouze zařízení mající pro to povolení. Kempy tu neexistují a pro turisty platí jiné ceny než pro místní téměř na všechno. Barma je relativně bezpečnou zemí, míra kriminality je nízká a omezuje se většinou na drobné krádeže. Ovšem ještě do roku 2005 zemi trápily bombové útoky na civilní obyvatelstvo, stále tu je množství nášlapných min a povstalecké skupiny hlavně při hranicích stále vyvolávají řadu ozbrojených konfliktů.

Internet sem byl zaveden teprve roku 2001 a je silně omezován. Vládne cenzura tisku a státem ovládaná média informují dost protizápadně. Místní měnou je kyat (čti čat), neexistuje tu síť bankomatů a placení kartami je téměř nemožné. Výměna peněz je možná buď v hotelech či obchodech nebo na černém trhu. Nejhorší kurz mají směnárny na letišti, tam peníze neměňte. Zakázáno je fotografovat vojenské objekty a dům Aung Sang Su Kyia. Mobilní telefony tu vůbec nefungují.

Za tradiční suvenýry jsou považovány textilní a řemeslné výrobky, např. dřevěné lakované výrobky ve formě popelníků, krabiček či váz. V některých dílnách můžete vidět i způsob jejich výroby. Oblíbeným suvenýrem jsou také slunečníky s dřevěnými držadly, které tu nosí místní. Typické pro Barmu jsou také krásně zdobené tapisérie.

Časový rozdíl je GMT +6,5 hodiny, oproti našemu času je to tedy +5,5 hodiny v zimě a +4,5 hodiny v létě.

V případě zdravotních obtíží není zvykem volat sanitky, ale vyrazit rovnou do nemocnice. Kvalita nemocnic je různá, ale najdete je hlavně ve velkých městech. Na venkově je zdravotnická péče téměř nulová. Můžou vás potrápit střevní potíže, chraňte se proti komárům a to hlavně v horských a venkovských destinacích, plánujete-li tam zůstat déle než týden.

Základem barmské kuchyně, stejně jako jakékoliv jiné asijské kuchyně, je rýže a kari (rybí, kuřecí, s krevetami). Z náboženských důvodů místní příliš neholdují vepřovému ani hovězímu masu. Kari je méně pálivé, než jak můžete být zvyklí z ostatních asijských zemí. Ke kořenění se užívá třeba kořenící pasta z garnátů a ryb zvaná ngapi. Tradiční jsou také saláty ze syrové zeleniny s kořeněnou zálivkou zvané dhouq (lethouq). Ochutnat můžete také čočkovou polévku a po jídle můžete vyzkoušet tradiční směs čajových lístků, sezamu, garnátů a dalších přísad – dost zvláštní kombinace různých chutí ale chutná skutečně skvěle. Nudle si Barmánci dávají spíše k snídani, většinou s kousky kuřete a pálivou omáčkou. Kuchyně Myanmaru se samozřejmě také liší dle regionu. Ovšem říká se, že třeba s vynikající thajskou kuchyní, se ta barmská chutí srovnat nedá. Ochutnat byste rozhodně měli různé druhy skvělého tropického ovoce. Večer jsou u místních oblíbené pouliční stánky na nočních trzích, kde můžete ochutnat tak exotické věci jako smažené cvrčky, brouky či larvy a pak také různé druhy sladkostí. V Barmě se jí pravou rukou, příbory ale dostanete v každé restauraci. Placení spropitného není obvyklé, ovšem potěší. A ještě informace, že jídlo je tu opravdu velmi levné. Pije se hlavně čaj, indický a čínský. Ten čínský ve většině restaurací dostanete zdarma. Čajovny jsou tu velmi oblíbené a jsou považovány za důležité sociální instituce. Vyberte ale ty lepší, které vám udělají skutečně čerstvý čaj. Poslední dobou se rozmáhá pití piva, dováží se sem zahraniční pivo z Thajska, Singapuru nebo Indonésie, nejznámějším místním pivem je Myanmar Beer. Co se týká nealko západních drinků tak vězte, že coca-colu si koupíte jedině na černém trhu. V obchodech seženete jen jejich místní limonády. Dále se pije palmové víno htayei, které se získává z cukrové palmy a pije se z kokosových skořápek. Mají tu i různé destiláty, třeba pomerančovou brandy.

Na sever země zasahují Himaláje, západ tvoří hlavně Arakanské pohoří. Víc než polovinu země zabírají deštné pralesy s cennými dřevinami. Střed území tvoří nížiny, kde se pěstuje hlavně rýže. Nejvyšší horou země je Kchakabhouyazi s 5 881 m. n. m. na hranicích s Čínou.

V Barmě žije velké množství zvířat a celá řada ohrožených druhů. K vidění tu jsou při troše štěstí tygři, dva druhy nosorožců (jávský a sumaterský), panda červená, leopardi, cibetky, tapír, různé druhy opic, sloni indičtí a také na 52 jedovatých druhů hadů (kobra královská, krajta, zmije). Barma patří k zemím s nejvyšším počtem úmrtí pod vlivem uštknutí jedovatým hadem. V moři jsou k vidění delfíni, velryby a čtyři druhy mořských želv. Z rostlin patří mezi významnější bambus a exotická dřevina zvaná týk – toho roste v Barmě 75% z celkových světových zásob a patří mezi největší barmský exportní artikl. Ochrana přírody není v Myanmaru na příliš dobré úrovni, ostatně jako ve většině asijských zemích. Vláda se sice o jistou ochranu snaží, není ale ani jasné, jakou rozlohu území dnes zaujímají chráněné přírodní rezervace a národní parky. Ochránce přírody trápí pytláctví a nelegální těžba dřeva. Ještě doplníme, že Barma je jedním z největších producentů heroinu na světě.

Barma má tropické podnebí, počasí se také liší podle nadmořské výšky. Nejlepším obdobím pro návštěvu Myanmaru je období od listopadu do února, to nejméně prší a nejsou také tak hrozná vedra. Obrovská vedra i kolem 40°C zužují Barmu hlavně od března do května. Od května do října panuje v zemi jihozápadní monzun, který přináší období dešťů.

Turisticky atraktivními místy jsou hlavně posvátná buddhistická místa se zlatými svatyněmi či sochami Buddhů. V Rangúnu najdete nejposvátnější pagodu Shwedagon, významné jsou také chrámy ve starém královském městě Bagan či kláštery a pevnost v královském městě Madalaj. Mystická hora Popa je 1 518 metrů vysoká, je na ní komplex klášterů, stúp a svatyní a prý byste při výšlapu na ni neměli na sobě mít červené ani černé oblečení, a také byste s sebou neměli nosit žádné maso. Budete-li mít dost chrámů a Buddhů, můžete se vydat k jezeru Inle se zajímavými plovoucími trhy a zahradami, kolem kterých se můžete plavit na lodi. Stejně tak je zajímavá oblast kolem řeky Iravádí. Navštívit také můžete národnostní menšiny žijící v horských vesničkách Palaung či Pa-O nebo krasové jeskyně v Pindaya. Nesmíme zapomenout na opravdu úžasné bílé písečné pláže, třeba ty v okolí města Ngapali. Náš web vám opět nabízí podrobného průvodce po celé Barmě s tipy a doporučeními. Přehled jednotlivých míst s detailními články najdete v pravém menu.

Mezinárodní letiště se nachází v Rangúnu, lety z Thajska pak míří na modernější letiště v Mandalaj. Do země se lze dostat z Číny (hraniční přechod Ruili) a z Thajska (přechody Mae-Sai a Ranong – oba tyto přechody vás ale dostanou do zón nepřístupných cizincům). Hraniční přechody jsou dost omezené a hranice se dají překonat pouze pěšky – nelze pronajatým autem a nejezdí tu ani žádné mezinárodní vlaky či autobusy. Z Bangladéše, Indie a Laosu se po zemi do Barmy dostat nedá. Stejně tak není cizincům umožněn ani přístup vodní cestou.

Bohužel velká část barmského území je turistům nepřístupná, pro vstup sem je třeba si zařídit speciální povolení.

Fungují tu autobusy, luxusní dálkové klimatizované i obyčejné městské. Lze si také půjčit auto, pro řízení ale potřebujete povolení přes kancelář MTT, měli by vás ale vždy při řízení doprovázet místní. Silnice jsou v bídném stavu, asfaltovaných silnic je minimum, zbytek jsou cesty štěrkové či polní. Oblíbený je pronájem auta s řidičem, kdy v ceně je palivo, 12 hodin řízení a nulové náklady na potřeby řidiče. Existují tu půjčovny aut, ale auto si lze půjčit i přes hotely. Benzín je na příděl, je-li ho třeba víc, seženete ho na černém trhu – stánky jsou všude. Mimo Rangún je k dostání pouze na černém trhu. Při vjezdu do některých měst a vesnic se platí jakési mýtné. Cestování na skútrech či motorkách tu nefrčí tak jako v jiných jihovýchodoasijských zemích. Poptat se ale můžete a místní vám určitě nějakou motorku seženou. Po městech se lze dopravovat rikšami, městskými busy a různými povozy, o cenách smlouvejte. Vlaky jsou pomalé a využít je můžete buď na hlavní trase Rangún-Mandalaj, nebo do oblastí, kam se jinak nedostanete.