Dějiny Německa

    Ať už cestujete kamkoliv a z jakéhokoliv důvodu, je dobré vědět alespoň něco málo o historii země, do které jste se rozhodli vydat. A ačkoliv je Německo naším blízkým sousedem, o kterém si myslíme, že toho víme spoustu, i přesto stojí za to si přečíst článek věnující se největším mylníkům německé historie, protože je plná událostí a chyb, ze kterých se lidstvo dnešní i budoucí má šanci poučit. Cesty po světě pro vás připravily stručný přehled nejvýznamnějších událostí německých dějin od nejstarších dob až dodneška. Německé historie je plná nejen velký činů, slavných postav, vynálezů, ale také velkých válek a utrpení milionů lidí. Tak začněme pěkně od začátku...

    Keltové, Germáni a vznik Svaté říše římské

    Nejstaršími obyvateli na území dnešního Německa byli Keltové, které později vystřídaly kočovné germánské kmeny, z nichž se kolem roku 300 zformovaly čtyři hlavní skupiny – Alemáni, Frankové, Sasové a Gótové. Od 5. do 9. století se západně od Rýna rozkládala Franská říše, která nahradila Západoněmeckou říši, která se rozpadla roku 476. Franské říši vládly dynastie Merovejovců a později Karlovců a šlo o nejvýznamnější politickou mocnost raného středověku v Evropě. V dobách své největší slávy se Franská říše táhla přes území dnešní Francie, Německa a Beneluxu až k Apeninskému poloostrovu. Nejvýznamnějším vládcem této středověké mocnosti byl Karel Veliký vládnoucí na přelomu 8. a 9. století ze svého sídla v Cáchách (Aachen). K rozpadu Franské říše vedly boje mezi jeho synem a vnuky a došlo k němu roku 843, kdy byla uzavřena Verdunská smlouva. Ta rozdělila původní Franskou říši na tři království – Západofranskou, Středofranskou a Východofranskou říši, což se nakonec stejně ukázalo jako řešení, které kvůli všemožnému intrikaření a konfliktům mezi říšemi, nikdy nemohlo fungovat. Zato ale toto rozdělení pomohlo zrodit další velkou říši, kterou byla velkolepá Svatá říše římská.


    Svatá říše římská byl mnohonárodnostní politický subjekt, který je částečně spojován už s dobou slavného Karla Velikého, prvního císaře říše římské, který roku 800 obnovil císařství. O vzniku státního celku se ale hovoří teprve od roku 936, kdy se vlády ujal východofranský král Ota I. Veliký. Ten totiž roku 962 obnovil slib Karla Velikého chránit papeže a ten ho na oplátku korunoval císařem. A tak se zrodila Svatá říše římská, která fungovala po dalších 800 let na základě spojenectví mezi císařem a papežem. Byly to divoké doby naplněné boji o moc mezi papeži a císaři, do všeho si také své nároky neustále činila různá knížata či biskupové a středověká doba tak nebyla vůbec lehká. Ve 13. století dokonce nastalo skoro dvacetileté mezivládí, kdy země neměla panovíka, neboť nikdo nezískal dostatečnou podporu. Vlády se nakonec ujal Rudolf I. Habsburský, který byl jedním z císařů slavné habsburské monarchie, která až do 20. století vládla evropské politice. Od vrcholného středověku náležely ke Svaté říši římské vedle Německa také země Beneluxu, Švýcarska, Rakouska, Slovinska a Česka, části Polska, Francie a Itálie.

    Krátkou zmínku si také zaslouží středověká hanza, což byl svazek převážně německých obchodních měst, která provozovala dálkový obchod. Založena byla v polovině 12. století a fungovala až do poloviny 17. století. Z původního spolku německých obchodníků se Hanza rozrostla ve svaz hanzovních měst, který prosazoval své zájmy v cizích zemích i vůči vlastnímu panovníkovi. Nejvýznamnější roli hrálo město Lübeck.

    Reformace a třicetiletá válka aneb co důležitého se dělo v 16. a 17. století

    Když v 16. století dorazila z Itálie do Německa renesance a humanismus kritizující tehdejší církevní praxi, jako byl prodej odpustků a obrovské bohatství církve, zrodil se proces zvaný reformace, jejímž cílem byla náprava poměrů v církvi a návrat k opravdovému křesťanství tak, jak ho hlásá Bible. Příčinou byl tedy rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí a také to, že papežství kritiku ignorovalo či potlačovalo. V Německu stál v počátcích reformace Martin Luther, který v roce 1517 ve městě Wittenberg zveřejnil svých Devadesát pět tezí, ve kterých odsoudil tehdejší papežství a církevní praxi. Jeho teze byly spouštěčem reformačních hnutí, která se odsud táhla i do jiných evropských zemí a byla důvodem pro vznik celé řady protestanských církví. Ve Švýcarsku byli Lutherovými následovníky Ulrich Zwingli a Jan Kalvín. Nutno ovšem podotknout, že třeba v Anglii tyto reformační pokusy existovaly už od 14. století, když je inicioval John Wickliffe a u nás to byl už v 1. polovině 15. století Jan Hus. Existence nových protestanských církví v budoucnosti vedla k řadě válek a bojů o moc, kdy se jednotlivé skupiny uskupovaly do různých unií a skupin - v Německu jmenujme katolickou ligu nebo protestanskou unii. Existence nových náboženství přirozeně vedla k dalšímu válčení...


    Jedním z několika černých puntíků v dějinách Německa byla třicetiletá válka trvající mezi lety 1618 až 1648. Šlo o evropský ozbrojený konfikt, který byl vyvrcholením sporů mezi římskokatolickou cíkrví a náboženstvími vzniklými po reformaci v 16. století, ale hlavní a pravděpodobně tou opravdovou příčinou byl boj evropských zemí o moc. Válku započala revoluce českých stavů, která vyvrcholila tzv. třetí pražskou defenestrací roku 1618, ale podobné souboje probíhaly i na jiných územích Svaté říše římské. Třicetiletá válka byla vleklá a rozsáhlá a způsobila značný úbytek obyvatelstva. Válka skončila roku 1648 uzavřením Vestfálského míru. Mír byl uzavřeny mezi Svatou říší římskou, reprezentovanou císařem Ferdinandem III. a dalšími německými knížaty, Španělskem, zástupci Francie Ludvíkem XIV. a kardinálem Mazarinem, delegáty Republiky spojených nizozemských provincií a Švédskem. Byl to jeden z nejvýznamnějších mezinárodních traktátů v historii novověké Evropy. Výsledkem byly nejen náboženské změny, ale i rozsáhlé územní změny. Obyvatelstvo bylo po válce zcela zdecimované a krajina zpustošená. Nově vzniklé státy dále intrikovaly, spolčovaly se proti jiným, nárokovaly si moc a tak podobně.

    19. století aneb Napoleon brázdí Evropu a Německo se sjednocuje

    Po Vesfálském míru se z tehdy slavné Svaté říše římské stal docela méněcenný stát, který byl zrušen roku 1806 císařem Františkem I. Rakouským poté, co Evropu brázdící Napoleon roku 1806 dobyl Berlín a založil Rýnský spolek. Rozpad říše a vytvoření Rýnského spolku bylo zaviněno porážkou říšských vojsk Napoleonem v prosinci roku 1805 v bitvě u Slavkova nazývanou také bitvou tří císařů. Rýnský spolek existoval do roku 1813, kdy zanikl po porážce francouzských jednotek, tedy ještě dva roky před koncem Napoleonovy nadvlády ve slavné bitvě u Waterloo roku 1815. Po Napoleonově pádu v roce 1814 (roku 1815 se opět krátce dostal k moci) se evropští státníci a politici sešli na vídeňském kongresu. Na jeho základě se Německo reorganizovalo do tzv. Německého spolku, který tvořilo na 39 států, kterým dominovalo Rakousko a Prusko.

    Dalším významným okamžikem v německých dějinách bylo sjednocení Německa, což bylo politické a administrativní sjednocení Německa rozdrobeného do malých německých států. Ke sjednocení došlo 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále v zámku Versailles ve Francii, kdy německá knížata slavnostně prohlásila Viléma I. Pruského německým císařem. Šlo tak o sjednocený německý stát, kterému v podstatě vládlo Prusko, což byl historický státní útvar ve střední Evropě rozkládající se v Pobaltí, Polsku a postupně přibyly rozsáhlá území v Německu. Roku 1862 král Vilém I. jmenoval pruským premiérem Otto von Bismarcka. Bismarck byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století a budovatel sjednoceného Německa. Byl prvním premiérem Pruska, první v řadě německých kancléřů a pro svůj nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu se mu říkalo Železný kancléř. Německu v podstatě vládl mezi lety 1871 a 1890. Když se k moci roku 1888 po smrti Viléma I. dostal Vilém II., blížila se Bismarckova moc ke konci. Vilém II. už sebou nenechal tak manipulovat jako jeho předchůdce (krom toho se rozcházely i jejich politické názory) a Bismarcka donutil rezignovat a odejít do ústraní.

    Dvě světové války

    A vstupujeme do 20. století, kdy imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce 1914 k vypuknutí první světové války. Oficiálním podnětem k jejímu vypuknutí se stal atentát na následníka rakouského trůna, arcivévodu Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu 28. června 1914. Důvodů ale bylo samozřejmě více. Po boku Německa ve válce bojovalo Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše proti Francii, Velké Británii, Rusku, Itálii a mnoha dalším menším státům. Na západě bojovalo Německo ve vyčerpávající zákopové válce s mnoha krvavými bitvami. Válka skončila 11. listopadu 1918, kdy bylo v Compiégne ve Francii podepsáno příměří. V Německu následovala listopadová revoluce, která z Německa udělala parlamentní demokracii. V Německu tak padla monarchie a vznikla Výmarská republika, která fungovala od roku 1918 až do roku 1933, kdy se k moci dostali nacisté. Ekonomicky se Německo už od konce války potýkalo s vysokou inflací, což mu znemožňovalo uhradit válečné reparace, následovala hyperinflace neskutečných rozměrů a německá ekonomika byla doslova položena na lopatky. Ekonomika se sice v následujících letech trochu zlepšila, ale posledním hřebíčkem do rakve byl krach na Newyorské burze roku 1929. Ten znamenal počátek velké hospodářské krize, jejíž drtivý dopad pocítilo rovněž Německo. Hospodářská situace upadala, sílila nezaměstnanost a velmi nestabilní ekonomická a politická situace dala vzniknout extremistickým uskupením.

    Jedním z nich byla i pravicová extremistická politická strana NSDAP, která se po volbách v roce 1932 stala nejmocnější politickou stranou v zemi. NSDAP vděčila za svůj úspěch hlavně mladým lidem, kteří nebyli schopni nalézt pracovní uplatnění. Podporu nacistům projevovala rovněž nižší střední třída, již připravila hyperinflace ve 20. letech o úspory, dále venkovské obyvatelstvo a velká část z masy nezaměstnaných. A tak se stalo, že byl v roce 1933 jmenován německým kancléřem jakýsi Adolf Hitler. Já při psaní tohohle článku jen doufám, že tahle část historie nám je všem dobře známá, a proto věřím, že se z ní natolik poučíme, aby se už nikdy nemohla opakovat. Z Německa se stal totalitní stát, řízení šílencem-diktátorem prahnoucím po moci, který byl zodpovědný za zločiny nacistického režimu, jako bylo vyvraždování Židů, Romů, Poláků, ale i jiných etnik. Jen při holocaustu bylo zavražděno na 6 milionů Židů. Hitler budoval kult Němce jako nadčlověka, který má moc rozhodovat nad osudy jiných. Svoje ideologické dílo Mein Kampf napsal ve vězení mezi lety 1923 až 1924, kam byl uvězněn za pokus o puč. Agresivní politikou zprvu dosahoval územních zisků a ústupků jiných států, 1. září 1939 však napadením Polska vyvolal druhou světovou válku, která si v Evropě vyžádala přibližně 40 milionů lidských životů a Německo v ní nakonec utrpělo drtivou porážku. Tento konflikt se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Po napadení Polska vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku. Na straně Německa stála třeba Itálie či Japonsko. Tohle je tak obsáhlé povídání, že je to zas na nějaký jiný článek. Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo i civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holokaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Další milionové oběti byly ze strany slovanského obyvatelstva na územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Civilní oběti podlehly nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé a sovětské armády, a dále se staly obětí masakrů a genocidy páchaných německými a sovětskými komandy na obsazených územích. A ještě krátce ke konci války. Roku 1944 se anglo-americká vojska vylodila v Normandii a již v srpnu Spojenci osvobodili Paříž. V prosinci 1944 se sice Němci pokusili ještě jednou chopit iniciativy, avšak po porážce v bitvě v Ardenách, byl osud Německa zpečetěn. V dubnu 1945 zahájila Rudá armáda závěrečný útok na Berlín. 30. dubna téhož roku spáchal Adolf Hitler v bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu a o dva dny později se posádka Berlína vzdala. Druhá světová válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace Německa. Většina Evropy ležela v ruinách a více než 60 milionů lidí bylo zabito. Politická a ekonomická infrastruktura Německa byla totálně zničena. Tato válka navíc Německu přinesla historické dědictví viny a hanby.

    Co bylo po válce aneb jak se Německo dostalo do dnešní ekonomické formy

    Po válce, v červenci 1945, se vítězné mocnosti USA, Velká Británie a SSSR sešly na postupimské konferenci, kde se usnesly na demokratizaci, denacifikaci a demilitarizaci Německa. V rámci denacifikace byl v říjnu 1945 zahájen norimberský proces s nacistickými válečnými zločinci. Norimberský proces byl soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Proces probíhal ve zdejším Justičním paláci. Válečný tribunál soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu. Země byla rozdělena do čtyř okupačních zón – americkou (jihovýchodní část země a Brémy), britskou (severozápadní část), francouzskou (malá část na jihozápadě) a sovětskou (severovýchodní část země). O dva roky později se britská a americká část spojily v tzv. bizónii, o rok později se k nim připojila i francouzská část a vznikla tzv. trizónie. Důvodem pro toto rozdělení byly neshody o budoucnosti Německa mezi jednotlivými velmocemi. Z trizónie se 23. května 1949 stala Spolková republika Německo (SRN) s hlavním městem Bonnem a Konradem Adenauerem jako prvním kanceléřem, ze sovětské zóny pak 7. října 1949 Německá demokratická republika (NDR) s hlavním městem východním Berlínem a prezidentem Wilhelmem Pieckem. Obecně se u nás pro toto rozdělení vžil název západní a východní Německo. Berlín, hlavní město poraženého Německa, zcela obklopený sovětskou okupační zónou, byl z tohoto členění vyjmut. Město bylo rozděleno do čtyř sektorů.


    Západní Německo se dočkalo pomoci ze strany USA a tato pomoc vstoupila do historie pod označením - Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy. Tento návrh byl přijat Kongresem USA 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě. Protože SSSR a země východního bloku nabídku odmítly, byl plán omezen na západní Evropu. Iniciátorem a autorem plánu byl americký ministr zahraničí George Catlett Marshall, který ho pronesl na půdě Harvardské univerzity v červnu 1947. Mezi lety 1948–1952 poskytly Spojené státy v rámci tohoto plánu západní Evropě pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů. Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, pomohl obnovit průmysl i zemědělství a oživit mezinárodní obchod. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily vliv a prestiž v Evropě, a to jak ekonomicky, tak i vojensky. Generál Marshall byl v roce 1953 za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír. Marshallův plán položil základ západoněmeckému hospodářskému zázraku a mezi lety 1951 až 1961 rostla ekonomika západního Německa v průměro o 8% za rok. Ministrem hospodářství tou dobou byl Ludwig Erhard, který nedostatek pracovních sil vyřešil tím, že do Německa pozval na 2,3 milionů zahraničních dělníků hlavně z Turecka, Jugoslávie a Itálie a tím položil základy dnešní velmi multikulturní německé společnosti. Tudíž migrace není v žádném případě vymožeností posledních let. Na Marshallově plánu je také dokonale vidět, jak hospodářská pomoc dokáže nastartovat ekonomiku, pokud se chce a umí se s pomocí zacházet. Mnoho z rozvojových zemí by se z toho mohlo učit. Tím se Evropa postupně rozdělila na Západ a Východ, načež Východ začal postupem časem za Západem výrazně ekonomicky zaostávat a rozdíly v životní úrovni byly do očí bijící. Východ dostal další ránu tím, že byla v roce 1951 založena tzv. Stasi, u nás to byla STB, které měly za úkol potlačit jakýkoliv odpor a opozici. Ekonomicky Východ strádal i proto, že po něm SSSR nadále požadoval platby reparací. Ekonomická propast mezi oběma částmi Německa byla tak velká, že se řada obyvatel (především mladých a vzdělaných) během 50. let rozhodla utéct za lepším životem do západního Německa. Přesněji mezi lety 1949 až 1961 území NDR opustily téměř tři miliony obyvatel a většina z nich se rozhodla opustit NDR přes Berlín, kde hranice probíhala středem města a nebyla tak snadno kontrolovatelná. To bylo jedním z hlavních důvodů pro vybudování Berlínské zdi. Berlínská zeď byla postavena 13. srpna 1961 a byla nejznámějším symbolem studené války. Betonová zeď doplněná ostnatým drátem měla celkovou délku 165 km a táhla se až k Braniborsku.

    V listopadu 1989 už bylo zcela jasné, že komunistický režim v dnes už bývalém sovětském bloku padne. 9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď, která zároveň symbolizovala pád komunistického režimu. A postupně se ze sovětké okupace osvobozovaly i další východoevropské státy. A začaly se objevovat plány na sjednocení Německa. To byla doba nekonečných politických vyjednávání, tvorby smluv, zavedení společné měny a 31. srpna 1990 byla podepsána smlouva o sjednocení Německa. Následovala jednání o zrušení poválečných okupačních zón a oficiálním dnem znovusjednocení Německa (dnes je tento den státním svátkem) je 3. říjen 1990, kdy Německo získalo plnou suverenitu. V roce 1991 se hlavním městem sjednoceného Německa stal Berlín. Nejvýznamnější postavou 90. let byl Helmut Kohl, za jehož vlády se nastartoval hospodářský růst, došlo k privatizaci východoněmeckých podniků a modernizaci země.

    Dnes je Německo největší a nejsilnější ekonomikou v Evropě a čtvrtou největší na světě. Mezi lety 2015 a 2017 se do Německa vydalo žádat o azyl přes milion uprchlíků z válkou (i chudobou) stíhaných zemí jako je Afghánistán, Irák či Syrie a imigrační politika bohužel zapříčinila i vzestup krajně pravicových stran, které mohou do budoucna ohrozit demokratické fungování Německa.



    Další tipy na akční letenky a super zájezdy najdete na naší domovské stránce.

    Pokud se Vám tento průvodce líbil, podpořte nás na našem facebookovém profilu, kde nabízíme tipy na to, kam vyrazit a také se tam dozvíte spoustu cestovatelských zajímavostí.

    Nepovažujete za žádného zkušeného cestovatele a nevíte, kde sehnat levné letenky nebo jak si zařídit ubytování v zahraničí? Chcete si v zahraničí půjčit auto a nevíte, co to všechno obnáší? Nebo Vás zajímá, jak zůstat na dovče co nejvíce v bezpečí a na co všechno před cestou nezapomenout? Mrkněte na naše rady a tipy pro cestovatele, kde se dozvíte o všem, co je před Vaší cestou třeba zařídit. Pokud s cestováním začínáte nebo máte strach, že si dovolenou na vlastní pěst nezvládnete naplánovat sami nebo se bojíte, že nemůžete cestovat do světa bez znalosti cizího jazyka, mrkněte taky na to, jak Vám s tím pomůžou Cesty po světě. Rádi s Vámi budeme na telefonu po celou dobu Vašeho pobytu v zahraničí a případně vykomunikujeme všechno, co sami nezvládnete. Naplánujeme Vám dokonalou expedici či dovolenou po celém světě do nejmenšího detailu a Vy se už o nic nebudete muset starat. Pokud potřebujete jakoukoliv pomoc při Vaší cestě do zahraničí, podívejte se na to, jak Vám s tím můžeme pomoci.

    Vaše Cesty po světě