Dějiny Španělska

Cestujete-li do Španělska, je více než vhodné, mít alespoň základní představu o historii země, protože všechny historické památky kdekoliv na světě jsou vždy spojeny se zajímavou historií. A ta španělská je ohromně poutavá! Různé vlivy, které po staletí ovlivňovaly španělské tradice a kulturu, dnes dokládá neuvěřitelná rozmanitost architektonických stylů či uměleckých děl, stejně tak je lze pozorovat i ve španělské kuchyni. Při cestě do Španělska by vám měly být alespoň trochu známé pojmy jako Maurové, reconquista, silnou tradici má také španělská středověká inkvizice. Co víte o době habsburského Španělska či o poražení neporazitelné Armady? Nezapomenout by se měla ani tragická doba španělské občanské vlády a teroru generála Francisca Franca, což Španělsko zužovalo téměř po čtyřicet let. Máme pro Vás připravený podrobný článek o dějinách Španělska.

Starověk a vláda Arabů

Název Iberia dostala země podle původních obyvatel, Iberů, o kterých se předpokládá, že přišli ze severní Afriky. Ti svůj název dostali podle řeky Ebro (lat. Iberus) a hovoří se o nich už v 6. st. př. n. l. Později se na území dnešního Španělska dostali Féničané, později Řekové a pak Kartaginci, jejichž říše byla Římany zničena 202 př. n. l. a na dalších 500 let tak padlo nejen Španělsko, ale i většina Evropy, do rukou Římanů. Španělskou část Římské říše nazývali Hispania a jejími hlavními středisky v Iberii se stala Córdoba, Tarragona a Mérida. Značné nerostné bohatství v podobě zlata a stříbra tak odsud mířilo do Říma. Iberové tu stále žili vedle Římanů a ponechali si svou kulturu a tradice. Když začala upadat moc Říma, historie Španělska se obohatila o řadu zbytečných regionálních bitev a mocenských intrik. Větší roli tehdy sehráli Vizigóti, kteří své hlavní město umístili do Toleda v 6. století a jednotlivé regiony sjednotil vizigótský král Leovigild. Na konci 3. století se objevuje křesťanství, následuje spojení církve a státu, židé jsou nuceni ke konverzi nebo k otroctví, panuje hladomor. Na začátku 8. století se na Gibraltaru vylodila armáda Berberů (domorodci ze severní Afriky), které sem na základě zpráv o bohaté možné kořisti, vyslali arabští vládci. Po porážce Vizigótů se tu usadili, mísili se s původními obyvateli a do 9. století byla latina nahrazena arabštinou. Arabové (tady se jim říkalo Maurové) tak ovládli Španělsko. Jejich úspěšné usazení ve Španělsku souviselo s náboženskou tolerancí, protože Židé i křesťané mohli vyznávat své náboženství. V podstatě zůstal jediný kousek země, který Maurové neovládli – na severu ležící Asturie, jejíž křesťanské území na severu se postupně rozrůstalo. Maurové rozvíjeli díky zavlažovacím systémům zemědělství, pěstovala se rýže, šafrán, citrusy, fíky nebo datle. Mířili sem intelektuálové z celého muslimského světa, kteří tu žili vedle křesťanů i židů a tehdejší společnost byla dost sociálně i nábožensky rozmanitá. Centrem arabského Španělska byla Córdoba, kolem které vznikl prosperující emirát Al-Andalus. Tou dobou vznikaly úžasné architektonické památky, školy, pevnosti, mešity i úžasné maurské paláce. Ovšem ne za všech arabských vládců to fungovala tak skvěle, jak se může na první pohled zdát. V dalších století zemi trápily nepokoje a vzpoury, vládli i despotičtí vládci, na severu žijící křesťané byli nuceni platit daně pod hrozbou smrti. Maurové vládli Španělsku do 11. století, kdy iniciativu přebírají křesťané ze severu. Ti podnikali výpady na muslimská území a křesťanství rozšiřovali na jih. Období reconquisty (období zpětného vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrov) začalo ve 12. století, kdy se španělské státy snažily vytlačit Maury ze svých území a rozšířit křesťanství.

Středověk aneb nejen dobývání Nového světa

Období nepokojů trvalo až do konce 15. století. Významnými postavami v této době byl Ferdinand II. Aragonský se svou ženou Isabelou Kastilskou. Jejich svatba znamenala počátek politického, náboženského a ekonomického sjednocování Španělska (spojila se Aragonská a Kastilská koruna, dvě nejsilnější území, čímž vzniklo sjednocené Španělské království jako centralistický stát), jejich společná vláda změnila tvář Španělska a historici je někdy nazývají katolická Veličenstva. Křesťanské tažení skončilo dobytím posledního muslimského státu na Pyrenejském poloostrově, Granady. Také připomeneme, že tou dobou dobyl Kolumbus Nový svět (s podporou obou manželů) a tím otevřel další kapitolu španělských dějin. Expanze Španělska na americký kontinent byla zahájena ale až v 16. století bohužel neslavným dobytím Aztécké a Incké říše, díky čemuž Španělé zničili jedny z nejvýznamnějších kultur světové historie. Do poloviny 16. století patřila Španělsku téměř celá Střední a Jižní Amerika a Florida.




Křížové tažení manželů Aragonských proti Maurům bylo financováno církví, která tím rozpoutala vlnu náboženské netolerance. Nejdříve byli vyhnáni židé, poté zbývající muslimové. Nekřesťané měli na výběr, buď odejít, nebo konvertovat. A i když konvertovali, stejně byli těžce pronásledováni nebo přestěhováni do vyhrazených míst a jejich zabavený majetek připadl šlechtě. Bouraly se mešity a synagogy, vznikaly nové kostely. V téhle době, pořád jsme mimochodem na konci 15. století, se k moci dostává opravdu lahůdková právní instituce – inkvizice, která se tady stala ústředním nástrojem moci katolické církve i monarchie. Aragonští rozšiřovali i svá zámořská území, dobyli Neapol a Kolumbova cesta do Nového světa přinášela první ovoce. Katalánština se mimochodem stala prvním kodifikovaným dialektem Evropy a stal se jazykem amerického kontinentu. Španělsko se v důsledku politických aliancí napříč Evropou a ziskem nesmírně bohatých zámořských území stalo světovou velmocí. Bohatlo z obrovského přílivu zlata a stříbra z Nového Světa, ovšem enormní množství drahých kovů mělo za následek obrovskou inflaci, která zlikvidovala konkurenceschopnost španělského obchodu a výroby. Španělsko se stalo životně závislým na příjmech z kolonií. To společně s vypovězením ekonomicky nejbohatších vrstev obyvatelstva (židů a Maurů) zapříčinilo hospodářský kolaps Španělska v dalších staletích.

Habsburské Španělsko a co bylo po něm

Další významnou etapou španělských dějin je vláda nejsilnějšího evropského rodu, Habsburků a období do 1700 je označováno jako Habsburské Španělsko. Základ k tomu, aby se ze Španělska stala přední evropská mocnost, položil Ferdinand II. Aragonský, jenž k dosažení tohoto cíle využíval jak diplomatické i vojenské prostředky. Hlavním soupeřem Španělska byla v této době Francie, s níž se Španělé střetávali na vzájemné pyrenejské hranici a také ve sporných italských zemích. Zorientovat se v tom, kdo si koho vzal a jak se země vzájemně sjednocovaly a vojensky dobývaly, opravdu není snadné. Tak jen pár toho nejdůležitějšího. Habsburk Filip I. Sličný si vzal dceru Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské, Janu I. Kastilskou, v historii známou jako Johanu (Janu) Šílenou. Vztah Jany a Filipa je dost zajímavá story, ale asi to nepatří do tohohle článku. Tímto sňatkem započala vláda Habsburků na španělském trůně. Po nich na trůn nastupuje jejich syn Karel (znám jako poslední císař Říše římské Karel V. ), který ale vládl nejen Španělsku, ale i americkému kontinentu, Nizozemsku, Belgii, Rakousku aj. Svému synovi Filipovi II. Habsburskému předal po nespočtu válek, potlačených vzpour a povstání zbankrotované království a sám se usadil v klášteře v Yuste. Za jeho vlády byla na vrcholu moci inkvizice a také došlo k jedné z nejslavnějších námořních bitev. Roku 1588 padla v Lamanšském průlivu jeho neporazitelná námořní flotila Armada, když se snažila dobýt Velkou Británii a nastolit tam katolicismus. Pro Španělsko byla Anglie vážným soupeřem jak z hlediska náboženského, tak i politického. Pádem Armady Španělsko dost významně pozbylo mezinárodní respekt a sílila moc Velké Británie pod vedením Alžběty I. Habsburkové dovládli roku 1700 smrtí bezdětného Karla II. Na konci jeho vlády počet obyvatel Španělska značně poklesl, celé pásy země se změnily v pustinu, státní příjmy byly navzdory tvrdému daňovému útisku redukovány do té míry, že král nemohl platit vlastní služebnictvo. Nedostatek peněz byl tak velký, že v některých provinciích došlo k návratu směnného obchodu. A tím byla dovršena ztráta prestiže kdysi mocného Španělska.

Ačkoliv Karel II. jmenoval svého nástupce, Filipa z francouzského rodu Bourbonů, válce o dědictví španělské se země nevyhnula. Ostatní evropské královské dynastie (hlavně rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni) se pokoušely urvat co největší díl ze španělské říše. Výsledek nebyl ihned jasný, ale zemi za cenu velkých územních ústupků začal vládnout francouzský rod Bourbonů. Podmínkou bylo, že nikdy nedojde ke spojení Francie a Španělska. Tato éra trvala po celé 18. století.

19. století

Na počátku 19. století Evropou táhne Napoleon a Španělsko nemohlo být opomenuto. Zařídil abdikaci Karla IV. Španělského (za něhož prakticky vládla jeho žena Marie Luisa s milencem) i jeho následníka a na trůn dosadil svého bratra Josefa. Španělé se s cizím králem nesmířili a 2. 5. 1808 vypuklo v Madridu povstání, které zažehlo pětiletou španělskou válku o nezávislost nad Francií. Vytvořila se první jednotná španělská fronta a významnou roli také sehrály gerilové bojové jednotky vesničanů, které rozkládaly francouzskou armádu a jejich zásobovací linie. Termín gerilová válka se začal od této doby používat i v angličtině jako označení pro formu vedení ozbrojeného konfliktu, který se vyhýbá velkým a rozhodujícím bitvám a soustředí se na drobné dílčí přepadové akce. Je založen na myšlence, že i menší vojenské útvary mohou působit značné potíže silnějšímu nepříteli, když bude vhodně napadán na slabých místech ze zálohy. Francouzi byli definitivně poraženi 1813. Zemi ovládne Ferdinand VII. (syn Karla IV. Španělského), pod jehož vládou Španělsko dost trpí. Ve stejné době ale propukají boje o nezávislost španělských kolonií v Jižní a Střední Americe vedené především Simonem Bolívarem, Španělé na americkém kontinentě dovládli roku 1898 ztrátou Kuby a Portorika.

Mezi lety 1833 až 1876 zemi sužovala série tří občanských válek, které zná španělská historie pod označením karlistické války. Mezi sebou bojovali karlisté, tradicionalistické a legitimistické politické hnutí ve Španělsku, usilující o dosazení samostatné linie Bourbonů na španělský trůn a liberalisté zastávající vznik republiky. V této době mají mimochodem kořeny i sociální konflikty, které později vyústily v diktaturu generála Franca.




Španělská občanská válka, generál Franco a co bylo po něm

Přelom 19. a 20. století byl pro Španělsko poměrně dobrým obdobím, ačkoliv ztratilo své poslední kolonie na Kubě a také na Filipínách. Jih země později trápil hladomor, nemoci a na přelomu století se do Latinské Ameriky vystěhovalo na 1,5 milionu Španělů. Ti, co zůstali ve Španělsku, se stěhovali do měst. Bohužel se ale začaly objevovat regionální rozdíly v životní úrovni v různých částech Španělska, polovina populace byla negramotná. V polovině 19. století došlo k dělnickým nepokojům v Barceloně, anarchistická hnutí se rozmáhala v Andalusii a Kastilii. Po celou dobu trvání první světové války zůstalo Španělsko neutrální, díky čemuž zažilo markantní ekonomický vzestup. Rekordně rostoucí hospodářská produkce ale přispěla ke zvýšení inflace. Dělníci následně zintenzivnili své požadavky vyšších mezd a zahájili generální stávku. Po válce se hospodářské a sociální obtíže ještě vystupňovaly kvůli drastickému poklesu vývozu a propuknutí epidemie chřipky. Po řadě sociálních nepokojů provedl roku 1923 generál Miguel Primo de Rivera za podpory krále vojenský puč, po kterém následovala vojenská diktatura do roku 1930, kdy byl Rivera nucen odstoupit. 1931 vznikla druhá španělská republika. Politické síly se ale nebezpečně polarizovaly, církev a armáda stále držela obrovskou ekonomickou moc, různé politické strany se mezi sebou neustále hašteřily a Španělsko se propadlo do chaosu, při kterém téměř denně docházelo k atentátům, pouličním bouřím, stávkám. To byly počátky krvavé a tragické španělské občanské války, která vypukla v červenci 1936 vzpourou španělské armády umístěné v Maroku a vedené generálem Franciscem Francem. Bylo to nejkrvavější období španělských dějin. Válka za sebou nejen zanechala půl milionu mrtvých, miliony strádajících, ale také rozvrácenou a zbídačenou zemi. Franco získal obrovskou podporu fašistických spojenců v Evropě – Německu, Itálii i Portugalsku. Proti nim stojící republikáni se jim sílou nemohli rovnat. 1939 už Franco ovládal téměř celou zemi a tyransky jí vládl až do své smrti 1975. Franco uplatňoval k potlačování opozice popravčí čety, ze Španělska prchali intelektuálové, uplatňovala se cenzura, byly zakázány rozvody, zpovědník byl rozhodující autoritou, moc katolicismu byla téměř neomezená a řídila téměř všechno. Během druhé světové války zůstalo Španělsko neutrální a po ní Franco zůstal posledním fašistickým diktátorem, který vládl politicky i ekonomicky izolované zemi. Když v 50. letech 20. století Franco souhlasil s umístěním amerických vojenských základem za vysoké půjčky, dočkala se země růstu i přijetí do světových organizací jako třeba OSN, čímž skončila jeho dočasná izolace. Do země dorazila turistika, rozvíjela se tržní ekonomika. V ilegalitě ale také působily tajné skupiny a vynořila se baskická separatistická skupina ETA. Její bomba roku 1973 mimochodem zabila Francova plánovaného následovníka. Po Francově smrti byl korunován nový král Juan Carlos I. , kterého vybral Franco za svého nástupce. Nový král začal ve spojení se schopným předsedou vlády Adolfem Suarezem obnovovat demokracii. Zrušil cenzuru, povolil politické strany, byla udělena autonomie regionům. Zemi se vedlo docela dobře. Vláda socialistů ale nakonec skončila díky hluboko zakořeněné korupci, která zemi sužuje dodnes. Po ní (1996) nastoupila vláda José Maríi Aznara (pravý střed), která vládla až do teroristického útoku v Madridu v březnu 2004. Po ní se vlády opět ujali socialisté. Juan Carlos I. v červnu 2014 abdikoval na královský trůn a španělským králem se stal jeho syn Filip VI. Španělský. Španělsko za poslední roky rozhodně dosáhlo vysoké životní úrovně, ale stále bojuje s velkou zadlužeností, korupcí, vysokou mírou nezaměstnanosti, teroristickými útoky organizace ETA a také sítí regionálních rozdílů, které ústí v nesnášenlivost.

Španělské umění aneb co všechno ve Španělsku za ta staletí vzniklo

S ohledem na bohatou španělskou historii nelze opomenout ani různá umělecká díla nebo památky, které jsou ovlivněny různými kulturami a tradicemi všemožných etnik, která po staletí na území dnešního Španělska žila. Z doby kamenné pocházejí slavné jeskynní malby v jeskyni Altamira. Maurové zas hodně ovlivnili jižní Španělsko a obohatili zemi především o architektonické památky. Dodnes tu jsou k vidění úžasné maurské pevnosti, paláce i mešity. Za vůbec jednu z nejkrásnějších architektonických památek Španělska patří maurský komplex paláců a pevností Alhambra v Granadě, který je zapsán na seznamu UNESCO. Pěkné islámské památky jsou pak také v Córdobě.

Dalším architektonickým stylem ve Španělsku je mudéjarský sloh, který má silnou tradici v celém hispánském světě. Typické jsou cihlové věže v kombinaci s vyřezávaným dřevem, vše krásně zdobené. Další sloh, románský, byl ve Španělsku stavěn tak, aby zapůsobil na poutníky cestující do Santiaga de Compostela. Od 11. století se tak budovaly kláštery a kostely pod vlivem Francie a Itálie, ovšem ovlivněné původními vlivy.

Najdeme tu samozřejmě i zástupce gotiky, skvostná je třeba katedrála v Palmě de Mallorca i krásné renesanční zámky v čele s El Escorialem. V době renesance se do Španělska také dostává umělec El Greco, baroku zas dominoval slavný španělský malíř Diego Velázguez, jehož nejznámějšími díly jsou Dvorní dámy a Přadleny. Z další umělců barokní doby zmíníme ještě José de Riberu.




V době vlády francouzských Bourbonů se zas do Španělska dostává zdobný rokokový styl, který můžete vidět na některých bourbonských sídlech nebo sbírkách dekorativních předmětů. Významnou stopu v malířství dále zanechal také Francisco de Goya.

Éru modernismu 20. století táhly v podstatě tři umělci – slavný architekt Antonio Gaudí, jehož nejslavnějším dílem je barcelonská katedrála Sagrada Família, nejslavnější španělský malíř Pablo Picasso a surrealista Salvador Dalí.

Co se týká divadla a literatury, počátky spadají do dob slavných dramatiků Lope de Vegy a Calderóna de la Barcy a také slavného Miguela de Cervantese, který dal světu postavu Dona Quijota. V divadle vždy udávalo směr Katalánsko a známé je třeba barcelonské divadlo Teatre Principal. Moderní španělská literatura se objevuje v 19. století, známá je třeba generace ´98, do které patřil Miguel de Unamuno či José Ortega y Gasset. V další generaci pak zmíníme Federica García Lorcu. Španělsko se pyšní šesti nositeli Nobelovy ceny za literaturu. Dnes je také významný španělský film, mezi známé španělské režiséry patří zesnulý Luis Buňuela nebo dnes slavný Pedro Almodóvar. V basickém San Sebastianu se každý podzim koná známý Mezinárodní filmový festival.





Další tipy na akční letenky a super zájezdy najdete na naší domovské stránce.