Dějiny Francie

Cestujete-li do Francie, je více než vhodné, mít alespoň základní představu o historii Francie, protože všechny historické památky kdekoliv na světě jsou vždy spojeny se zajímavou historií dané země nebo alespoň s místními tajemnými mýty a legendami. A Francie je toho dokonalým příkladem. Navštívit Versailles bez znalosti absolutismu a jmen jako Ludvík XIV. je skoro až zbytečné…A přiznejme si, kdo z nás ví, proč vypukla Stoletá válka, co vlastně byla Velká francouzská revoluce a jaký byl její význam pro dnešní Evropu? Kdo z nás ví, kdo byl vlastně kardinál Richelieu nebo proč byla dobyta pařížská Bastilla? Kdo ví, proč byla popravena Marie Antoinetta či kdo byl Maximilian Robespierre? Pojďte proto nyní se mnou nakouknout do historie jedné z nejzajímavějších a turisty nejnavštěvovanějších zemí Evropy, jejímž cílem je pomoci Vám při cestě do Francie vidět věci a turistické památky v širším kontextu.

Území dnešní Francie v období do konce 13. století

Na území dnešní Francie se během prvních staletí vystřídaly nejprve kmeny Keltů (Gálů) a od 3. století germánské kmeny Alemánů a Franků. Právě Frankové byli nejsilnějším kmenem na území tehdejší Galie a vytvořili známou Franskou říši, v jejímž čele se střídaly rody Merovejovců či Karlovců. Největšího rozmachu dosáhla Franská říše za vlády Karla I. Velikého, který byl zároveň prvním středověkým císařem. Za jeho vlády se země rozrůstala díky výbojům o další území, v hraničních oblastech vznikaly tzv. marky, které spravovala markrabata, vnitřní část říše byla rozdělena na jednotlivá hrabství, které spravovala hrabata. Markrabata a hrabata byla k panovníkovi vázána lenními vztahy, což se stalo počátkem feudalismu ve Francii. Panovník dal svoji půdu nebo úřad do držení svých leníků, kteří se mu tím zavázali k poslušnosti. Syn Karla I. Velikého nezvládl vládnout tak obrovské říši a Verdunskou smlouvu (843) se říše rozdělila na tři části: západofranskou,východofranskou a Lotharingii. Ze západofranské říše se vyvinula středověká Francie.

Koncem 10. století pak Francii tvoří jednotlivá vévodství (Normandie, Akvitánie, Anjou) a silná hrabství (Flandry, Blois). Jejich pánové se snažili o maximální nezávislost na francouzském králi, měli vlastní zákony, daňový systém, mince, udržovali dobré vztahy s církví a sňatkovou politikou rozšiřovali svoji moc. V 11. století na francouzský trůn usedá rod Kapetovců. Ti měli nejprve menší moc než některá hrabata a vévodové. Později ovšem z Francie vybudovali jednotné království a zároveň jednu z nejsilnějších mocností Evropy.

Rozmach Francie začal nástupem Filipa II. Augusta (z rodu Kapetovců) na královský trůn. Ten prosazoval myšlenku, že král se zodpovídá pouze Bohu a stojí na vrcholu feudální pyramidy. Zavedl tak daňový systém inspirovaný anglickým vzorem, ustanovil správce jednotlivých krajů, kteří se třikrát do roka hlásili v Paříži s účty. Filip II. August byl ambiciózní a mocný vladař, za jeho vlády se zlepšil stav financí a vzniklo silné vojsko (žoldnérské), k tomu docházelo ke konfiskacím majetků pro zradu nebo porušení lenní přísahy. Nejmocnějším vazalem ve Francii byl anglický král Jindřich II. Ten byl nejprve s Filipem II. spojenec, ovšem když bylo třeba, neváhal ho Filip II. podrazit. Po Jindřichovi II. na anglický trůn ale nastoupil mnohem silnější panovník a pro Filipa II. tak těžší protivník, Richard I., zvaný Lví srdce (nastoupil 189). Společně sice oba panovníci vyrazili i na třetí křížovou výpravu, ale jejich vztahy nebyly dobré, po návratu z křížové výpravy byl Richard dokonce zajat. V Anglii zatím vládl jeho bratr Jan Bezzemek, díky jehož pověstné lakotě a hrabivosti vznikly legendy o Robinu Hoodovi. Po Richardově propuštění ze zajetí následovaly další boje s Francií a při obléhání jednoho z akvitánských hradů Richard Lví srdce zemřel. Následné boje Jan Bezzemek nezvládl a vzdal se několika svých hrabství. Filip II. postupem času získával další území jako Anjou, Touraine, Normandii či Bretaň. Angličanům zůstalo jen Akvitánsko. Od usednutí Filipa II. na trůn se francouzské království rozrostlo čtyřikrát a získalo přístup k moři. A zatímco se jednotliví králové a papežové neustále přetahovali o trůn silné Svaté říše římské, Francie se proměňovala v jednu z nejsilnějších mocností Evropy.




Je známé, že Francie a Anglie se nikdy neměli příliš v lásce. Hlavní příčinou bylo hrabství Flandry, což byla jedna z nejvyspělejších oblastí celé Evropy obchodující dokonce i s Čínou. Bohatým se hrabství stalo díky výrobě velice kvalitního sukna, které se ovšem vyrábělo z anglické vlny, z čehož plyne, že na sobě obě země byly obchodně závislé a důvod válečného tažení byl na světě. Rozhodující bitvou v tomto sporu byla bitva u Bouvines v červenci 1214, kdy po dlouhém a nerozhodném boji (ačkoliv Filipova vojska byla poloviční než vojska Flander a jejich koaličních partnerů tvořených z těch, kterým se nelíbil Filipův zvětšující se vliv) Francie zvítězila. Toto vítězství hodně přispělo ke zrodu národního cítění ve Francii a stalo se počátkem velmocenského postavení Francie v Evropě. Od začátku vlády Filipa II. se symbolem francouzské královské moci staly lilie. Mírem uzavřeným v Chinonu se Jan Bezzemek vzdal všech svých území na sever od Loiry.

Po smrti Filipa II. Augusta se trůně vystřídali další panovníci a zmíníme tak dalšího krále, Ludvíka IX., který byl dokonce kanonizován (prohlášen za svatého). O zbožnosti tohoto krále se vyprávěly legendy, král navštěvoval tři mše denně, přispíval na hospice a nemocnice, ale zároveň postupoval tvrdě proti „kacířům“ a byl tak tím, kdo povolil činnost inkvizice na francouzské území. Dokonce se vystavil i proti Židům. Za jeho doby se museli označovat kolečkem s propletenými kříži na šatech. Zasloužil se ale také o větší autoritu zákonů, jako soudce jmenoval vzdělané právníky. Jeho zbožnost a oddanost rytířským ideálům dokazuje i jeho účast na dvou křížových výpravách. Na 7. křížové výpravě a zároveň poslední v historii do Tunisu pak král padl na morovou nákazu. Během převozu jeho těla pak prý došlo k několika zázrakům, na jejichž základě byl král kanonizován.

Králem, za jehož vlády dosáhla Francie vrcholu byl Filip IV. Sličný. Král to sice nebyl oblíbený, byl velice kritizován a označován za jednoho z největších tyranů kvůli královským daním, konfiskacím majetku. Je nechvalně proslulý také zničením pověstného řádu Templářů. Francie, stejně jako zbytek Evropy, znala především válku a těžko by se tou dobou hledalo období bez bojů o moc. Spory mezi králi a papeži byly na denním pořádku. Filip IV. si na církev brousil zuby už dlouho a papež tak byl pro něho protivníkem. Roku 1302 vyšla bula, ve které papež vyhlásil absolutní nadvládu nad světskou mocí. Jednotliví papežové umírali a Filip IV. se postaral o to, aby se papežem stal Kliment V., který přesunul sídlo papežské stolice do Avignonu. Skoro po celé 14. století pak bylo zvoleno na sedm papežů, všichni Francouzi plnící přání francouzských králů a tak se touto dobou začínají objevovat i první protestanti (v Anglii John Wyclif, u nás Jan Hus).

Stoletá válka aneb Anglie a Francie se nikdy neměly příliš v lásce...

Vraťme se nyní k odvěkým sporů mezi Anglií a Francií. Jedním z nejznámějších sporů byla tzv. Stoletá válka, ve které se objevila i postava hrdinské bojovnice Johanky z Arku, bojující za francouzské ideály a upálena Angličany na hranici za kacířství. Je jednou z patronek Francie a roku 1920 byla prohlášena za svatou. Postava Jany z Arku je v románech a filmech pravděpodobně trochu zkreslená. Roku 1337 anglický král Eduard III. vznesl oficiálně své nároky na francouzský trůn (byl vnukem Filipa IV. Sličného) a spor plný krutých a krvavých bojů trval až do roku 1453, tzn. víc jak jedno století (ovšem rozuměj, bojovalo se střídavě s přestávkami). Jednou z bitev byla i bitva u Kresčaku (1346 Crécy-en-Ponthieu), ve které padl i slavný český král, otec Karla IV., Jan Lucemburský stojící na straně Francie. Bitvu u Kresčaku Anglie vyhrála a obsadila sever Francie a přístav Calais. Poté následovaly pro Francii další prohrané bitvy – např. bitva u Poitiers (1360). Johanka z Arku se objevuje v dějinách stoleté války v její tzv. třetí etapě (od 1415). Prosté venkovské děvče prý mělo vidiny a slyšení, která jí říkala, že je Bohem vyvolená k záchraně Francie. Anglická vojska plenila francouzské vesnice, čehož byla svědkem i Johanka. Rozhodla se proto požádat dauphina (šlechtický titul označující prvorozené syny francouzského krále a následníky trůnu) Karla (později král Karel VII.), aby ji dal vojsko. Tak se stalo a Johanka v květnu 1429 osvobodila město Orleáns od anglické okupace a následovaly další vyhrané bitvy. Hrdinka Francie tak byla na světě a stala se žijící legendou. Právě Johanka dovedla Francii k vítězství ve Stoleté válce a dauphin Karel se stal králem Karlem VII. Roku 1431 byla Burgunďany (spojenci Anglie) chycena (hovoří se i zradě z jejích vlastních řad), prodána Angličanům a v květnu 1431 byla na náměstí v Rouenu upálena poté, co byla obviněna z kacířství. Ovšem pozor: takto o vítězství Francie ve Stoleté válce hovoří spíše legenda a romantické představy, historici hovoří o vítězství díky reorganizaci armády Karlem VII., který nahradil žoldácké vojsko stálým vojskem a farnosti musely cvičit další mladé lučištníky. Vznikl i dělostřelecký útvar. Oficiálním mírem válka nikdy neskončila, ovšem vítězství Francie bylo zřejmé. Co se týká této války, je nutné zmínit ještě jednu postavu spojenou s francouzskými dějinami, vojenského velitele, šlechtic Bertranda du Guesclina, který byl jedním z vůdců na straně Francie ve Stoleté válce, který se proslavil vynikající vojenskou taktikou inspirovanou punskými válkami, který tak vyhrál řadu bitev. Napadal takticky jen menší oddíly, zabraňoval jejich zásobování a postupně dobýval hrady a města držené Angličany. Za jeho velení se anglické državy na území Francie výrazně zmenšily. Tento velký bojovník padl roku 1396 při obléhání hradu Guyenne a dostalo se mu zasloužené pocty. Je pochován v kostele Saint-Denis, kde odpočívají francouzští králové.

Zemi vládne král aneb Francie v dobách absolutismu

Novověkem je chápáno zhruba období od 2. poloviny 15. století. V této době se začíná upevňovat postavení panovníka a státní zřízení. Francouzský feudalismus postupně nahrazuje vláda centralizovaná kolem královského dvora, tzv. absolutismus. Historicky se o absolutismu hovoří asi od 17. století do období Francouzské revoluce. V 1. polovině 16. století se válčí opět, tentokrát o Itálii. Francie válčila o tato území především se Španělskem, ale i s jednotlivými italskými městy. Důvod, proč Francie chtěla získat tato území pro sebe byly zřejmé: italská města byla velice bohatá a kulturně velmi vyspělá a zároveň šlo samozřejmě o další rozšíření svých území. Třeba Neapol a Milán Francouzi několikrát získali a několikrát zase ztratili. Po téměř 60 letech válek se mírem Cateau-Cambrésis 1559 Francouzi vzdali svých nároků na italská města a ta získaly španělští Habsburkové, kteří byli největšími nepřáteli Francie v 16. století. Ti drželi po dlouho dobu korunu mocné Svaté říše římské (dnešní území Německa), dále drželi Burgundsko, Lucembursko, území celé dnešní Belgie a Nizozemí. Francie tak byla doslova v obležení Habsburků. S boji o italská města zároveň do Francie pronikala italská renesance. Historicky nejvýznamnějším panovníkem této doby je František I., který posiloval moc krále, udržoval si přepychový dvůr a podporoval umění. Díky neustálým cestám po Francii nechal vystavět řadu královským rezidencí a tímto způsobem vznikly i slavné zámky na Loiře (více informací o zamcích na Loiře zde ). Právě na dvoře tohoto panovníka působili takoví umělci jako Tizian, Rafael, Michelangelo, François Rabelais, či Leonardo da Vinci. Zároveň za jeho vlády byla pro Francii díky zámořským cestám francouzského mořeplavce Jacques Cartier objevena Kanada (oblast Zálivu svatého Vavřince). Na tuto plavbu vyplul na žádost krále Cartier z přístavu Saint-Malo v květnu 1534. Ve Francii se tou dobou začíná výrazně také rozvíjet obchod, vzniká třeba první burza (Lyon).




Dalším konfliktem, který ovládl Evropu v 1. polovině 18. století byla tzv. Třicetiletá válka (trvala přesně 30 let, tj. 1618 – 1648). Spor byl oficiálně způsoben sporem náboženským mezi katolíky a protestanty (náboženské skupiny uznávající v různých formách křesťanství), ale jednotlivým zemím se jednal samozřejmě i o rozšiřování moci. Do války zasáhla i Francie, kterou znervózňoval rostoucí vliv španělských Habsburků. V této době vládne Francii král Ludvík XIII., jehož ministrem byl, třeba z Dumasových Tří mušketýrů známý, kardinál Richelieu, který je obecně znám jako jeden z nejvýznamnějších francouzských politiků své doby. Tento ministr nechal budovat pevnosti, vybudoval silnou flotilu válečných lodí a nechal vycvičit nejsilnější armádu v Evropě. Kardinál Richelieu byl nejmocnějším mužem Francie své doby, král na něm nechával většinu rozhodnutí a byl vlastně nekorunovaným králem Francie. Z Francie tak za jeho doby vznikl mocný centralizovaný stát a to i díky jeho intrikám a upozaďování morálky a náboženských ohledů. Třicetiletá válka skončila tzv. Vestfálským mírem (1648), díky kterému Francie získala Alsasko a část Lotrinska. Celá Evropa byla po skončení této války zdecimovaná, plná zkázy, úbytek obyvatel Evropy byl obrovský. Řádil hladomor a epidemie, lidi trápil nedostatek peněz v oběhu, lidé bojovali o holé přežití. Ceny potravin neúměrně rostly, omezovala se práva měst. Všechen pokrok, kterého Evropa do té doby dosáhla se rozplynul. Richelieu za svého následovníka doporučil kardinála Mazarina, který byl ministrem za vlády Anny Rakouské a v počátcích vlády slavného Ludvíka XIV., zvaného král slunce, který poté vládl Francii skoro 70 let (1643 – 1715). Mazarin byl silným politikem stejně jako dříve Richelieu. Ludvík XIV. byl pod jeho vlivem a teprve až po jeho smrti se stal skutečným králem Francie. Ludvík XIV. výrazně podporoval rozvoj obchodu, zprůhlednil finance a Francie byla po velmi dlouhé době v přebytku. Zlepšovala se dopravní síť, vznikaly nové silnice a mosty, dále se budovalo loďstvo. Šířila se vzdělanost, vznikl první vědecký časopis a vznikla Akademie věd. Hospodářský rozvoj za vlády krále slunce byl skutečně zřetelný. Dobrá hospodářská situace ale vedla k růstu Ludvíkova sebevědomí, začínal tak stále více utrácet za luxus a války, svoje milenky velice štědře zaopatřoval s celou jejich rodinou. Hlavním sídlem jeho monarchie byl nádherný zámek Versailles. Neutrácel ovšem jen král, ale i šlechta žijící u dvora, která vlastně žila na státní náklady. K tomu král vedl neustálé války, což zemi dost vyčerpávalo. Prosperující zemi tak pomalu přivedl zpátky do bídy. Slavný král slunce po své smrti nechal Francii obrovské dluhy, v době trvajících válek o Španělsko stát dokonce musel roztavovat stříbrné a zlaté příbory, aby mohly být zaplaceny dluhy. Francie zažívala největší hospodářskou krizi ve své historii.

Velká francouzská revoluce aneb počátky demokracie v Evropě

Roku 1723 k moci nastupuje Ludvík XV., za kterého vládne (králi bylo tou dobou 13 let) kardinál Fleury, který měl obdobnou moc jako jeho dva předchůdci Richelieu a Mazarin. V době vedení státu tímto kardinálem Francie po celých dvanácti letech dosáhla vyrovnaného státního rozpočtu. Jeho výhodou bylo, že se snažil vést mírovou politiku. V dalších válkách Francie přišla o Kanadu a většinu držav v Indii. Ludvíkovi XV. se nedařilo, k tomu mu zemřela jeho milenka a přítelkyně, známá markýza de Pompadour. Po jeho smrti na trůn nastupuje jeho vnuk, Ludvík XVI. , který měl za ženou dceru Marie Terezie, marnotratnou Marii Antoinettu, jejíž nemožné utrácení opět přivedlo Francii na mizinu. Bídu obyvatel a hospodářskou situaci bylo nezbytné řešit. Král proto nechal svolat 1789 generální stavy (sněm tří stavů – šlechty, duchovenstva a třetího stavu), které se scházely pouze v těžkých dobách a diskutovaly o tom, jak situaci vyřešit. Rozzuřený třetí stav tvořený Pařížany pak 14. 7. 1789 vtrhl na pevnost Bastilu, která byla symbolem despotizmu krále a tento akt se stal symbolickým počátkem Velké francouzské revoluce. Prostí obyvatelé útočili na pevnost v centru Paříže, boj trval několik hodin a skončil pádem slavné pevnosti. Bastila byla od 14. století součástí pařížského opevnění, později se používala jako věznice pro politické a jinak významné vězně. O zdejších vězních kolovaly legendy. Jednou z nich byla i legenda o muži se železnou maskou. Velkým překvapením bylo, když zde bylo nalezeno pouze sedm vězňů (padělatelé, blázni a jeden hrabě, kterého nechala zavřít jeho rodina za krvesmilstvo). Legendy o Bastile jsou ale stále nesmírně tajemné. Na venkově zavládla doslova anarchie. Pařížskou radnicí byla ustanovena tzv. Národní garda, revoluční vojsko, které vedl Markýz de La Fayette. Prostí obyvatelé plenili zámky a odmítli platit poddanské dávky. Něco se muselo změnit. Národní shromáždění zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky. 1791 vznikla nová ústava a Francie se formálně stala konstituční monarchií. V Národním shromáždění byly nejsilnějšími politickými kluby tzv. jakobíni, kteří vyzývali heslo „volnost, rovnost, bratrství“. Ti se snažili omezit královu moc a chtěli, aby se Francie stala republikou. Došlo k další válce, tentokrát proti Rakousku a Prusku a dobrovolnické oddíly z Marseille si zpívaly novou revoluční píseň Marseillaisu, která se stala později francouzskou hymnou. V Paříži v srpnu 1792 došlo k dalším nepokojům, do čela se postavil Georges Danton, který byl hlavní vůdčí osobností rané fáze revoluce. Volby do Národního konventu (zákonodárný orgán) vyhráli girondisté, kteří krále sesadili a 22. září 1792 vyhlásili První francouzskou republiku. Rozhodli také o popravě krále Ludvíka XVI. a jeho ženy, Marie Antoinetty, ke které došlo v lednu 1793. Toto rozhodnutí šokovalo zbytek Evropy. Po nesvárech mezi jednotlivými politickými kluby se do čela opět dostávají jakobíni. Zemi řídil orgán zvaný Výbor pro veřejné blaho, který organizoval třeba zásobování. V jeho čele stála nechvalně proslulá postava Maximiliena Robespierra. Ten rozpoutal ve Francii nevídaný teror a na gilotině končila řada jeho politických protivníků, ale i jeho přátel. Byl zodpovědný za popravy šlechticů a politických činitelů, které obviňoval z podpory monarchie. Jeho období je známo jako období teroru (1793-1794). Teror byl v podstatě sporem dvou politických skupin – jakobínů a girondistů. Roku 1794 na popravišti skončil i sám Robespierre. Do čela Francie se roku 1795 postavilo Direktorium, což je někdy chápáno jako konec Velké francouzské revoluce. Velká francouzská revoluce znamenala konec absolutní monarchie ve Francii a její nahrazení republikou. Obecně je toto období chápáno jako přelomový bod v evropských dějinách, který znamenal přechod od vlády monarchy k občanství a ustanovení lidí jako hlavní politické síly.

Napoleon Bonaparte dobývá Evropu a co bylo po tom...

První republika trvala až do vyhlášení Prvního císařství (1804 - 1815) slavným vojevůdcem a nejznámější historickou postavou Francie, Napoleonem Bonapartem. Toto období je historiky označována za „napoleonskou Francii“. Počátkem 19. století se Francie opět stala dominantní evropskou velmocí. Poté, co se Napoleon nechal 1804 korunovat císařem, na Francii zaútočila koalice Rakouska, Ruska, Pruska, Portugalska a dalších národů. V této válce Napoleon vyhrál řadu vítězství, např. bitvu u Slavkova (1805). Naopak Anglie v této válce zmařila francouzskou invazi do Británie a porazila námořnictvo Francie v bitvě u Trafalgaru (1805). Napoleon neohroženě rozšiřoval svůj vliv, jednotlivé konflikty zvané jako „napoleonské války“ rozšířily vliv Francie do Evropy. Roku 1812 měla Francie 44 milionů obyvatel. Napoleon abdikoval po neúspěšném vpádu do Ruska roku 1814, finálně byl poražen v bitvě u Waterloo (1815), která znamenala konec napoleonských válek a vlády se znovu ujal rod Bourbonů, kteří byli sesazeni během francouzské revoluce. Ti vládli až do abdikace a útěku historicky posledního francouzského krále Ludvíka Filipa a vzniku Druhé francouzské republiky (1848). Prezidentem se stal Napoleon III. Druhá francouzská republika trvala pouze 4 roky a za její doby bylo zrušeno otroctví ve francouzských koloniích a bylo zavedeno volební právo pro všechny muže bez rozdílu. Ovšem tato republika byla nejkratší v dějinách. Prezident Napoleon III. republiku svrhl a vyhlásil Druhé francouzské císařství a zároveň se jmenoval císařem (1852). Napoleon III. se moci chopil jako diktátor. Touto dobou podporoval a financoval výstavbu Suezského průplavu a přestavbu Paříže pod dohledem architekta a státního úředníka Barona Haussmanna. Podnětem pro rozsáhlou přestavbu Paříže byla snaha zabránit dalším protestům proti vládě, kterých si Francie a Paříž do té doby užila nespočet. Napoleon III. tak nechal staré úzké uličky nahradit širokými bulváry. Jako císař vládl Francii až do roku 1870. Politické vězně té doby pak posílal do známé francouzské trestanecké kolonie, na Ďábelský ostrov v Tichomoří. Doufal, že se stane stejně velkým vojevůdcem jako jeho strýc Napoleon Bonaparte a tak inicioval válku s Pruskem (1870). Tato Prusko-francouzská válka byla pro Francii katastrofální. V bitvě u Sedanu byl císař zajat a sesazen. Bonapartistický režim vlády se zhroutil a začala se měnit mapa Evropy, ve které již Francii nepatřilo prvenství. Katastrofální porážka vedla ve Francii k rozvoji revoluční utopie a snah o spravedlivější život. Roku 1870 byla nastolena Třetí francouzská republika sídlící ve Versailles a nakonec vládnoucí až do roku 1940. Tou dobou ovšem vyhladovělí obyvatelé Paříže začali brojit proti vládě. Posledním krokem ke vzniku dalších protestů byl okamžik, kdy vláda sebrala Národní gardě děla a začala s ní bojovat. To podnítilo prosté pařížské obyvatelstvo ke vzniku Pařížské komuny (28.3.1871). To bylo dočasné zřízení socialistů, kteří už nebyli nadále ochotni snášet útisk vlády bohaté buržoazie, zatímco oni žili na hranici bídy. Pařížská komuna brojila proti spojení církve se státem, to začalo vyvlastňováním církevního majetku a popravou pařížského arcibiskupa. Dále bylo zavedeno bezplatné vyučování, továrny dostali do správy dělníci, došlo k reformě soudnicí a zrovnoprávnění žen. Tento koncept sice s dobrým záměrem, ale utopistický provedením, trval pouze do května 1871. Francouzská vláda dostala po podepsání příměří s Pruskem k dispozici vojenské jednotky, které vpochodovali do Paříže a 21.5.1871 začal v Paříži tzv. Krvavý týden. Zemřelo na 30 000 komunardů. Závěrečné boje se odehrály na slavném pařížském hřbitově Pére Lachaise, kde byli nakonec komunardi postaveni ke zdi (dnes známá Zeď komunardů) a popraveni. Ostatní byli zajati či posláni na galeje (nucené práce ve francouzských koloniích).




Třetí francouzská republika zaznamenala řadu afér, např. známá Dreyfusova aféra, která republiku hodně destabilizovala. Židovský důstojník francouzského generální štábu Alfréd Dreyfus byl na základě zfalšovaných důkazů obviněn vojenským soudem ze špionáže pro Německo. Byl tak dvakrát shledán vinným, poté omilostněn a nakonec rehabilitován. Celou záležitost zveřejnil slavný francouzský spisovatel Émile Zola, který v novinách zveřejnil dopis tehdejšímu francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu, kterým apeloval na Dreuyfusovo propuštění ve jménu lidství. Za Dreuyfuse se tou dobou postavila řada slavných francouzských osobností, např. spisovatelé Anatole France nebo Marcel Proust. K obvinění došlo na základě dopisu, který zachytila kontrašpionážní služba. Na základě nesprávného grafologického rozboru nezkušeného policejního úředníka byl z jeho napsání obviněn právě Dreyfus, za což byl později odsouzen k deportaci na Ďábelský ostrov. Nakonec vyšlo najevo, že kontrašpionážní služba se snažila zfalšovat další důkazy proti Dreyufusovi. Ten byl nakonec omilostněn a rehabilitován roku 1906.




Další známou francouzskou aférou této doby byl tzv. Panamský skandál. Jednalo se o korupční skandál týkající se stavby Panamského průplavu, do kterého byli zapleteni židovští finančníci, vláda, novináři. K destabilizaci vlády nedošlo pouze proto, že tou dobou se Francie věnovala Dreyfusově aféře.

Francie po První světové válce

1919 byla podepsána Versailleská smlouva, která ukončila První světovou válku. Jednalo se o pařížskou mírovou smlouvu, která požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vznik První světové války a zaplatilo válečné reparace Státům dohody (skupina mocností během 1. sv. války). Mezi tyto státy patřila Francie, Anglie, Srbsko, Rusko nebo USA.




Během 30. let 20. století Francii stejně jako většinu zemí Evropy zasáhla rozsáhlá hospodářská krize. Po pádu Druhé francouzské republiky byl ve Francii nastolen tzv. Vichystický režim, který označoval vládu maršála Pétaina spolupracující s Německem a zároveň i území, které tato vláda ovládala. Formálně vláda ve Vichy vláda celé Francii, fakticky ale vládla pouze svobodnému území jižní Francie, které nebylo okupováno Německem. Důsledky Versailleské smlouvy, která prohloubila pocit ponížení Německa a hospodářská krize ve 30. letech 20. století, která oslabila většinu států Evropy, vedly ke vzestupu nacizmu v Německu. V době zuřící Druhé světové války, největšího válečného konfliktu historie, je brigádním generálem jmenován Charles de Gaulle. Ten utekl do Anglie, kde začal budovat hnutí Svobodných Francouzů, které bojovalo proti vládě nacizmu. Vedle mnohatisícové armády ve francouzských koloniích se mu pomocí legendárního odboráře Jeana Moulina podařilo sjednotit Národní radu čítající kolem sta tisíc členů. Sám de Gaulle zastával názor, že toto hnutí je reprezentantem Francie a v srpnu 1944 triumfálně vstoupil do Paříže, převzal politickou moc a stal se předsedou prozatímní francouzské vlády. De Gaulle rezignoval 1946, protože nesouhlasil s novou ústavou pro nastupující Čtvrtou francouzskou republiku. Nelíbila se mu malá moc prezidenta a naopak příliš velká moc parlamentu. A tak odešel do politického ústraní. Ovšem díky povstání v Alžírsku, tehdejší francouzské kolonii, se vrátil do politiky. Vytvořil nový ústavní režim označovaný jako gaullismus, kdy vláda je odpovědná parlamentu a prezident je volen lidem a zároveň má poměrně velkou moc. Čtvrtá francouzská republika trvala mezi lety 1946 a 1958. Nový ústavní systém z roku 1958 nahradil Čtvrtou francouzskou republiku republikou pátou a trvá ve Francii dodnes. Prvním prezidentem této republiky nebyl nikdo jiný než Charles de Gaulle.





Další tipy na akční letenky a super zájezdy najdete na naší domovské stránce.