Jsem z generace tzv. “Husákových dětí“. Přírodu jsem měl rád odmala, proto jsem se rozhodl studovat lesnictví. Už na učilišti jsem si vysnil, že se chci podívat do Kanady. Nebylo to však jednoduché, a tak jsem to odkládal. Byly jiné věci na řešení. A tak léta plynula...
Po několika pracovních místech lesníka jsem v roce 2008 začal pracovat jako revírník u Lesů České republiky. Na mém revíru, který měl velikost kolem 2000 ha, byla ještě nedořešena restituce. V roce 2012 přišla zpráva, že majetek bude navrácen. Jednalo se o 1400 ha lesa. Vydání tohoto majetku trvalo až do roku 2014 a znamenalo to konec mého revíru.
Byly dvě možnosti: zůstat u LČR nebo pracovat pro nové majitele. Zvolil jsem práci pro nové majitele. Tito vlastníci, světe div se, jsou občané Kanady. Jelikož jsem se na školách učil rusky, připadal jsem si dost blbě, když hovořili anglicky a já rozuměl každé šesté až desáté slovo. Rozhodnutí tak bylo jasné - začnu se učit anglicky. Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Domluvil jsem se s kolegou kamarádem Zbyškem, taky lesníkem a vyrazili jsme na kurz angličtiny. Jak jsme se tak učili, tak nás samozřejmě napadlo poptat se mého nového zaměstnavatele na informace o Kanadě. Paní šéfová nám na všechny naše otázky odpověděla a dospěli jsme až k tomu, že když vyrazíme do Kanady, půjčí nám auto a dodá informace o tom, co bychom měli vidět z míst v okolí jejího bydliště(to okolí je asi 500 km). Přemýšleli jsme, jestli se na tuto dalekou cestu vypravíme. Jo jo, vypravili. Sice jsme se angličtinu učili asi rok, ale máme přece ruce a nohy. Koupili jsme letenky, zabalili batohy a v září 2015 jsme letěli směr Montreal. Vůbec jsme netušili, co nás čeká.
Mám štěstí, že mě moje dnes už manželka v této cestě hodně podporovala a za to jsem jí neskutečně vděčný.
Na letišti v Praze jsme trochu bloudili, ale do letadla jsme nastoupili a odletěli. Letěli jsme přes Grónsko, což bylo něco nádherného. Po příletu nad Kanadu jsme jenom koukali na tu krásu. Úspěšně jsme přistáli a nechali se nést davem ke kontrole a východu z letiště. Zde na nás měla čekat paní šéfová Marie, ale nikde nikdo. Východů tam bylo víc, ale radši jsme zůstali tam, kam jsme přišli. Po nějakém čase se Marie objevila. Dost jsme si oddychli. Nasedli jsme do auta a jeli k ní domů, což je 150 km od Montreálu. Pro Kanaďany žádná velká dálka. Letěli jsme ve dne, a tak jsme si den prodloužili. Časový posun je zde 6 hodin zpátky. Marie pro nás měla překvapení. Na první dva dny nám půjčila chalupu a na další dva dny před koncem taky. Zabydleli jsme se a šli na obhlídku okolí, tedy hlavně zjistit, co tu mají za pivo (foto). Odpoledne jsme zakončili u Marie na grilovačce.
Po snídani vyrážíme na tůru, nedaleký Mont Orford (foto vlevo pod odstavcem). Je to sakra velký kopec. V zimě lyžařské středisko. Jsme na vrcholku a rozhlížíme se. Konečně vidíme kousek Kanady. Krásný výhled do širokého okolí. Po návratu do chaty sedáme do auta a vyrážíme na další výlet. Jedeme směr Nort Hatley (foto vpravo pod odstavcem), Georgewille a okolo jezer Massawippi a Lac Magog. Je to nádhera. Při jízdě nazpátek řídím. Auto má automat a já to v životě neřídil. Rychle jsem si na to ale zvykl. Den zakončujeme hustou polévkou z pytlíku a pivem. Ráno vyrážíme dál.
Vyrážíme směr Trois-Rivieres. Cestou prohlížíme okolí a jdeme na molo Ste-Angele (foto vpravo). Koukáme na řeku svatého Vavřince, po které se přibližuje obrovská loď přepravující kontejnery. Při návštěvě zdejší pošty se nám paní pošmistrová omlouvá, že neumí tak dobře anglicky. Pokračujeme směr Quebec. Zastavujeme se v restauraci a musíme zkusit toho kanadského POUTINA. Nic moc, snad bude někde lepší. Za Quebecem se krajina začíná měnit z dosavadní roviny a začíná se vlnit a také čím dál víc přibývá les. To je něco pro nás, vždyť jsme lesáci. Kolem 19. hodiny přijíždíme do kempu Chasm u Baie St. Paul. Recepční už neumí skoro vůbec anglicky, ale domlouváme se a jedem na své stanoviště kousek od řeky (foto pod odstavcem vlevo) a stavíme stan (foto pod odstavcem vpravo). Po dvou dnech v posteli nás čeká stan. Moc toho nenaspíme, protože celou noc kvákají volavky.
Ráno si jdeme hned prohlédnout řeku. Je to nádhera. Pozorovali jsme bobra, který si nás moc nevšímal. Vyrážíme do Baie St. Paul (foto vpravo). Jdeme na polévku a tam neumí anglicky asi nic. Opět se nějak domluvíme a ochutnáme jejich polévky. Jiný kraj, jiné jídlo. Pro nás nic moc. Jdeme se podívat po okolí a nakupujeme něco k jídlu. Zaujala nás slanina,levná a bylo jí hodně. Kupujeme. V autě chutnám slaninu a je nějaká divná, nemůžu ji spolknout. Jdeme do infocentra, bereme mapu a jdeme cestou podle mapy. Dorážíme na molo a poté jdeme po stezce vedoucí podél řeky. Jako vždy nádhera. Odjíždíme zpět směrem do kempu. Zbyšek kouká do mapy a nedaleko je National park Nordins (foto pod odstavcem vlevo). Jedeme tam. Krásná příroda je všude okolo, a tak se kocháme. Zajíždíme na parkoviště u vchodu do parku. Je tam na vyplnění nějaká karta, ale vůbec nemáme představu, co s tím. Neradi bychom dostali nějakou pokutu, tak sedáme zpět do auta a jedeme dále na sever. Podél silnice jsou všude jezera a lesy (foto pod odstavcem vpravo). Zastavujeme na odpočívadle a jdeme se podívat do lesa. Hledáme, kudy bychom vlezli do porostu, ale všude je les hustý „jako prase“. Tak zase nic. Ještě chvíli jedeme na sever a pak zpět do kempu. Studujeme nápisy na obalu slaniny a přicházíme na to, že je syrová. Opekli jsme ji na ohni a už je to o něčem jiném. Po večeři se jdeme projít podél řeky.
Ráno balíme stan a vyrážíme směr Tadoussac na velryby (foto pod textem vlevo). Cestou párkrát zastavujeme a koukáme po okolí. Do Tadoussacu nás převáží trajekt. Parkujeme a jdeme do infocentra zjistit jak a odkud za pozorováním velryb. Cena lístku na loď nás zaskočila. Chtěli 80 Kanadských dolarů za osobu. Jdeme k přístavu a přemýšlíme, jestli lístky koupíme. Nekoupili a později jsme litovali. Prošli jsme okolí a samozřejmě zkusili vodu. Byla studená a slaná. Jeli jsme dál podél břehu až do Les Escoumins (foto pod textem vpravo). Jdeme na oběd. Stále více zjišťujeme, že anglicky tu nemluví nikdo. Naštěstí v této restauraci pan majitel uměl. Dali jsme se do řeči a jak jsme začali o hokeji, hned věděl, odkud jsme. Po vydatném pozdním obědě pokračujeme v cestě a hledáme kemp, kde přespíme. Zastavujeme v St-rose du Nord. Kemp nevypadá nic moc. Vítá nás indiánská náčelnice (soudím podle vzhledu) a ta neumí anglicky nic. Přesto máme místo. Večer jdeme na pivo a zkoušíme to kanadské, světlé točené. Za dvě piva 0,4 l jsme zaplatili 540 kč. Vůbec alkohol je tu všude pro nás drahý. Večer přichází liják a dost se ochladí. Z teploty kolem 24 C° se dostáváme k 11 C°.
Ráno balíme a sjíždíme k fjordu Saguane (3. fotka pod textem), který je hluboký až 275 m. Pokračujeme na sever kolem jezera St. Jean a městečka Mistasini Normandin. Zde zastavujeme a procházíme zdejší peřeje (první dvě fotky pod odstavcem). Cestou dále projíždíme okolo obrovských lánů s borůvkami. Dojíždíme do kempu Ashuapmushuan u jezera Chaoubiche (4. fotka pod textem). Zde naší skvělé angličtině nerozumí už vůbec nikdo. Ale jako každý den, i tady jsme našli místo. Do rána se ochladilo na 4 C°. To v letním stanu a spacáku není úplně ono.
Vstáváme zimou. Po snídani vyrážíme na obhlídku okolí. Jdeme lesem, kde se nedá skoro ani projít. Nacházíme trus medvěda - aspoň si to myslíme. Z kempu vyrážíme zpět na jih a po druhé straně jezera St. Jean. V městečku Mashteuiatsh zajíždíme do kempu Robertson přímo u jezera. Jdeme navštívit Muzeum Iniutů (foto vpravo). Poté jdeme nakoupit a vracíme se do kempu. Zbyšek neodolá a jde se vykoupat do jezera (foto pod odstavcem). Kdo se prý může pochlubit, že se koupal v jezeru St.Jean. Voda je velmi, velmi studená. Nad hlavami nám táhnou hejna hus, které míří na jih. Jasné znamení, že se blíží zima. Koukáme a posloucháme jak si za letu povídají. A pak jdeme spát.
Opouštíme kemp a míříme do Desbiens-parku Tru de la Fe, kde je jeskyně s krápníky. V této jeskyni je jeden 3 centrimetrový krápník. Procházíme po stezkách, které jsou kolem řeky (fotky pod odstavcem). Jdeme na lanový most přes řeku. Po tomto mostě je docela sranda přejít. Celý se houpe, když nevíte, jak správně jít. V této divočině je stará vodní elektrárna (foto vpravo). Otázka zní: jak sem ten materiál na stavbu dostali? Pokračujeme dále, stavíme v Togue, kde je zrovna nějaký trh. Koukáme a hovoříme s prodejci. Oni moc nerozumí nám a my zase jim. Cílem pro dnešní den je kemp u St. Mauricie. Recepční u tohoto kempu nám však sděluje, že kemp je pouze pro lovce. Pokračujeme tedy dál, ale už se stmívá, a najednou se na silnici objeví losí samice, která je velká jako autobus. Zastavuje a vedle ní spatříme také mládě, které je velké jako kráva. Jen koukáme a zapomínáme je vyfotit. Pokračujeme dál a je už pěkná tma. Dojedeme do Savinigenu a zastavujeme na odstavné ploše pro kamiony. Skoro hned usínáme.
Brzy vstáváme, protože spaní v autě není nic moc. Vyrážíme směr Maldevil, kde máme od Marie domluvenu chalupu na další dvě noci (foto vpravo). Celkem bez problémů chalupu nacházíme. Chalupa je v lese kousek od potoka. Procházíme okolí a po obědě jdeme dohnat spánek z předešlé noci. Ráno vyrážíme do města St Gabriel. Nakupujeme. Mají krásné banány, tak si je i jiné věci taky koupíme. Jdeme do místního parku a stavíme na zdejší vyhlídce. Bohužel z vyhlídky není nic vidět. Po návratu na chalupu odpočíváme a vaříme. Dáme si i krásné banány, ale nějak nejdou pozřít. Tak jsme si domysleli, že to jsou banány na vaření. Ale ani vařené a pečené nebyly dobré.
Vyrážíme na sever k St. Michel, kempu Bayu de Milieu u jezera Taureau (fotky pod odstavcem). Opět nádhera a nikde ani človíčka. Procházíme okolí. V noci přišel mrazík, a to jsme doopravdy, ale doopravdy nečekali. Oblékáme na sebe všechno, co máme. Ráno běháme po pláži a vyhlížíme sluníčko. Půjčili jsme si loďku a po rozmrznutí vyrážíme na jezero. Pádlujeme jak staří indiáni. Jsme však překvapeni, že okolo jezera je chatová oblast. Vyrazili jsme po 10. hodině a vrátili se po 18. Loďku máme pronajatou na celý den, tak pojedeme po jezeře ještě ráno. Vzhledem k ranní teplotě, která byla, jdu spát do auta a Zbyšek zůstává ve stanu.
Ráno není mrazík, ale + 1C°. Taky nic moc. Ještě vyrážíme na jezero a užíváme si to. Zítra ráno musíme být u Marie, protože odlétáme domů. Vyrážíme od jezera a pozorujeme cestou tu neskutečnou nádheru, ostatně jako každý den. Musíme přes řeku Sv. Vavřince a podle mapy je to nejblíž do Sorelu (první foto pod textem). Najíždíme na trajekt a po chvíli jsme na druhé straně. Rozhodli jsme se pro kemp Estrie Magog (foto 2-4 pod textem). Je to blízko od bydliště Marie, tak to ráno nebudeme mít daleko. Protože je stan mokrý, tak spíme v autě.
Ráno vstáváme a dáme sušit stan. Balíme. Musíme zabalit všechny dárky, co jsme nakoupili. Jde to těžko. Vyhazujeme nepotřebné věci. Vracíme auto Marii a vyprávíme, co jsme kde zažili. Odváží nás na letiště, kde se loučíme. Nastoupili jsme do letadla a …. domů.
Jestli chcete někam takto vyrazit, vynechte cestovku. Jste nezávislí, jedete kam chcete a kdy chcete. Pronájem auta není tak drahý a benzín stál v Kanadě při naší návštěvě málo přes 1 dolar, což bylo do 20 Kč za litr. Když si pronajmete auto, mějte s sebou kreditní kartu. S debetní nepochodíte a zamluvené auto vám nepůjčí. Řidiči jsou tu ohleduplní a lidé přátelští. Všude je čisto. Naše angličtina nebyla nic moc, ale ve francouzské části Kanady by nám stejně moc nepomohla. Ale určitě je dobré něco z angličtiny umět. Ve většině kempů teče teplá voda. Nejlepší doba na návštěvu je září. Všude už je málo lidí a počasí dobré. Pro mě je Kanada úplně jiný svět.
Autor článku a fotografií: Tomáš Stejskal
Inspiroval Vás Tomášův článek a chcete také vyrazit prozkoumat Kanadu? Na našem webu najdete průvodce po Kanadě.
Líbilo by se Vám psaní cestopisů jako je ten Tomášův? Máme prostor i pro Vaše zážitky z cest! Chcete-li vytvořit svůj vlastní cestopis, napište nám.