Národní hřebčín Kladruby nad Labem

• 

  Hřebčín leží v Polabské nížině asi dvacet pět kilometrů západně od Pardubic a chová se zde plemeno starokladrubských koní, konkrétně běloušů. Vraníky stejného plemene naleznete ve Slatiňanech.

  Chov starokladrubských koní zde začal roku 1563, kdy zde císař Maxmilián II. založil hřebčinec, ale oficiálně se za rok založení hřebčína považuje až rok 1579, kdy císař Rudolf II. povýšil původní koňskou oboru na dvorní císařský hřebčín. A jelikož zde císař často pobýval, nechal si zde postavit zámek v renesančním slohu. Později byl k němu přistavěn i kostel. V zámku se především ubytovávali hosté.

  V Kladrubech nad Labem spatříte hlavně bělouše a malé stádo českých teplokrevníků. Celkově je zde ustájeno kolem 250 koní. Najdete zde plemenné hřebce a chovné klisny, odstavená hříbata, koně procházející výcvikem i koně určené k prodeji.

  Koně se v dobách Rudolfa II. používali především pro zápřah do kočáru pro rakouský císařský dvůr. Chov starokladrubských koní byl téměř zničen v období po vzniku samostatného Československého státu roku 1918, koně byli rozprodáváni či docházelo k převodům chovných stád, naštěstí se ho ale podařilo zachovat díky Františku Bílkovi, který se zasadil o regeneraci chovu ve 40. letech 20. století. Od roku 2001 patří kmenové stádo bílých starokladrubských koní k národní kulturní památce.

  Dříve sloužili starokladrubští bělouši hlavně pro ceremoniální účely a vraníci pro církevní hodnostáře. I v dnešní době najdeme starokladrubské bělouše u švédského a dánského královského dvora.

  Dnes se vraníci i bělouši účastní především soutěží spřežení, ale najdete je i při klasické drezúře nebo třeba ve službách jízdních policistů (Praha, Pardubice, Ostrava). Protože mají koně vyrovnanou povahu, není neobvyklé jejich využití i v hippoterapii či na rekreační ježdění.

  Plemeno starokladrubských koní dnes patří k unikátnímu plemenu, jež se v tomto rozsahu chová pouze v České republice. Veškeré informace o prohlídkových okruzích i zajímavých akcích najdete zde.

  Autor článku a fotografií: Tereza Jirásková