Kuchyně Bavorska aneb co ochutnat při poznávání téhle německé země

Nejsem profesí spisovatel, ani kuchař, ani sommelier, ani cestovatel, ani historik. Přesto se chci podělit o některé zkušenosti z Bavorska, dotýkající se oblasti stravování, kulinářství. O zkušenosti zcela subjektivní, jistě neúplné, ale snad i přesto (někdy dokonce možná právě proto) zajímavé. Udělám to tím způsobem, že zde postupně za sebou volně nakladu různé okruhy osobních zkušeností z Bavorska, majících vztah k tématu. Aniž by přitom chronologie řazení těchto okruhů měla nějaký hlubší význam.

Bäckerei, conditorei apod.

Z celé té oblasti stravování jsme v Bavorsku asi nejdůvěrněji poznali podniky zvané Bäckerei a jejich sortiment. Dopolední i odpolední káva s nějakou tou dobrotou, to je totiž pro nás na cestách (nejen po Bavorsku) již jakýsi folklór, standard, bez něhož by to snad ani nešlo.

Většinu bavorských Bäckerei bychom mohli zjednodušeně charakterizovat jako určitou kombinaci našich pekáren (či pekařství nebo prodejen pečiva) a cukráren. Mají tam však i obdobné podniky rozličných jiných názvů jako Konditorei či Conditorei (cukrárny), Café apod. Především ty s názvem Bäckerei jsou v Bavorsku značně rozšířené – setkáte se s nimi takřka všude. Jednotlivé podniky jsou přitom zpravidla velmi příjemné, některé až originální. Ať již při posezení uvnitř, nebo při tom venkovním. Ať již ty spíše velké, široce známé a navštěvované, nebo ty naopak jen maličké, venkovské. V některých podnicích člověk přímo cítí, jak z nich dýchá tradice, nebo dokonce až nóbl tradice, jinde je to zase naprostá pohoda v jednoduchosti, až domáckosti. Není-li po ruce nic typu Bäckerei, zajdeme někdy na kávu s dezertem třeba i do hostince. A výjimečně vezmeme z nouze za vděk dokonce i Bäckerei v supermarketu, a také tam to (kupodivu) docela jde.



Pokud jde o kávu, dávám si v Bavorsku prakticky jen kapučíno, byť doma piju obvykle pouze neslazené preso bez mléka. A dlouhodobě i s manželkou konstatujeme, že s takovým kapučínem jako v Bavorsku se v našich podnicích prakticky nesetkáme. Ovšem to ani třeba v těch Rakouských. V Rakousku začne být káva (respektive kapučíno) zase tím, na co mé chuťové buňky toužebně čekají, prakticky až ve chvílích, kdy se dostaneme do krajů, přilehlých k Bavorsku (a k Bavorsku také kdysi náležejících). Manželka si dříve v Bavorsku dávala také takřka výhradně kapučíno, v poslední době však u ní došlo k podstatné změně a ona se přesunula k espresu, což je v podstatě naše preso, případně k Macchiatu (ne však Latte Macchiatu). Příčinu neumí jasně vysvětlit, ale jedním z důvodů je prý velké množství mléka v kapučínu.

Obecně typy kávy v nabídce v Bavorsku v podstatě odpovídají těm běžným v ČR. A zaregistrovali jsme také, že v některých podnicích, konkrétně v těch, kde podávají i snídaně, mají v nabídce také kávu překapávanou. Při objednávání zejména kapučína bývá třeba vybrat si, zda chcete množství menší nebo přímo haferl (tedy větší šálek). Podobně i u espresa či dalších druhů rozlišují běžně dva až tři objemy.



Ke kávě si dopřáváme zákusky dle místního sortimentu. Občas bývají zbytečně velké, ale to samozřejmě většinou udatně zvládneme. :-) Případně si část odneseme s sebou. Uvedu ty základní druhy, na něž si vzpomenu, přičemž se omlouvám za laické výrazivo (a za možné nepřesné použití pojmů zákusek, moučník, koláč, buchta, dezert atd.):

Bienenstich, což přeloženo znamená včelí píchnutí, to je kynutý moučník s mandlovou krustou (s medem) a nádivkou z pudinkově-šlehačkového krému. Může však být i bez nádivky. Máme jej oba velmi rádi a manželka ho občas peče i doma. A to moc dobře – úspěch mívá také u případných návštěvníků. Tento zákusek je v Bavorsku velmi rozšířený a člověk se s ním může setkat i na takovém Oktoberfestu.



Käsekuche, to je bavorský Cheesecake. Jde o dobrotu i u nás natolik známou, že asi netřeba blíže ji představovat. Místo od místa se sice většinou trochu liší, ale bývá osvěžující a já jej mám dost v oblibě.



Nejrůznější moučníky či buchty s ovocem v rosolu na povrchu. I to jsou moji oblíbenci. Ať už jsou tím ovocem maliny, třešně, mandarinky, nebo třeba dokonce (u nás, myslím, neobvykle) švestky.



Rozličné, především oříškové a mandlové, trojúhelníčky, kolečka, rohlíčky apod. Některé obsahující i trochu těsta, jiné téměř bez něj. Některé více kompaktní, jiné velmi drolivé. Některé s velkými kusy ořechů, jiné spíše s drtí. Ty všechny miluje obzvláště manželka, ale ani já proti nim vůbec nic nemám …



Štrúdly, zpravidla jablečné. Ovšem ani takový štrúdl s mákem není od věci.



Různé řezy, často krájené z celků, vyrobených v kruhové dortové podobě. Řezů samozřejmě existuje nesčetné množství druhů. Co do tvarů, velikostí i náplní.



V některých regionech (hodně například na severu ve Francích) nabízejí Schneeball. Jde o pečivo z křehkého těsta (jakousi obdobu slováckých božích milostí), zformované nakonec do tvaru koule a často ještě opatřené čokoládovou či jinou polevou. Těchto polev existuje celá řada typů. Někdy pak je koule nakonec ještě namočena do nějaké sypké pochutiny typu oříškové drti apod.

Ale jsou zde samozřejmě i další cukrárenské dobroty, které jsem neuvedl. A také croissanty a spousta dalších běžných pekárenských výrobků. Máme rádi také to, když nám někde (jako např. v Bäckerei Keilhofer ve Zwieselu) odkrojí kousek přímo z nějakého celku, třeba z bábovky – je to takové příjemně domácké.



Mohu teď zmínit některá z konkrétních „občerstvovacích zařízení“. Cafe Belstner je honosně působící podnik s historizujícím interiérem přímo na náměstí v Landshutu. Jak sám podnik malebně uvádí na vlastním webu: „Interiéry … tvoří směs vídeňského kavárenského vkusu a barokní opulence okořeněné moderními prvky a spoustou barev.“ Podnik nás ale paradoxně nejvíc zaujal … podivuhodnou hrou odrazů v množství zrcadel na toaletách. Haus Heuport je nadmíru frekventovaný stylový podnik přímo ve stínu věží katedrály v Regensburgu. Aktuálně však má na webu informaci o (snad dočasném) uzavření, rekonstrukci a dalších změnách. V tradičním (zvenčí starosvětsky působícím) lázeňském podniku Cafe Wittelsbach v Bad Wörishofenu je třeba objednat si místo dopředu.

Orlando di Lasso, Cafe & Konditorei je další podnik v Regensburgu, tentokrát (jak napovídá název) ne typicky bavorský a ležící již nikoli ve stínu katedrály, ale Niedermünsteru. Café am Münster v centru Moosburgu an der Isar je také přímo na dohled historického chrámu (Münsteru svatého Kastula). Utkvělo mi jako příklad po generace již existujícího příjemného rodinného podniku. Štrúdl, přelitý pudingem, byl „na programu“ v pěkném a dost frekventovaném podniku s názvem Arzmiller Café ve vnitřním nádvoří bloku domů nedaleko Theatinerkirche v Mnichově.

Cukrárna, kterou jsme nahodile navštívili v Bayreuthu, Konditorei Cafe Händel, byla zcela originální. Zaujala nás domáckou atmosférou a specifickým sortimentem zákusků. Vybrali jsme si mimo jiné jakési zapletené kroužky či srdíčka. A byli jsme nadmíru spokojeni. Až dodatečně jsme se dozvěděli, že šlo o místní „kultovní cukrárnu“, něco ve stylu třeba těch populárních vídeňských. A že poměrně nedlouho po naší návštěvě, v roce 2015, byla tato cukrárna pro nemoc manželky majitele po více než 100 letech provozu uzavřena. A že když pak následujícího roku sám majitel zemřel, skončila tím tradice Konditorei v tomto místě, neboť se nenašel vhodný následovník.

Vzpomenu také Bäckerei Fischer v Aigen am Inn, ospalé části lázeňského města Bad Füssen. Na zahrádce u stolu vedle nás snídaly v pozdním dopoledni dvě starší ženy. Možná sestry. Měly tam rozložen nespočet poživatin a pro některé další se občas ještě vydaly dovnitř. A tu se jedna z nich zastavila u nás a pravila, že ten zákusek (který si právě nesla) je skvělý, a že ho musíme ochutnat. A hbitě nám k tomu odkrojila řádné kousky! Velmi příjemné a srdečné setkání. Manželka pak pod touto neodolatelnou inspirací pro nás daný zákusek koupila ještě na cestu.




A vzpomenu i obec Habach se zánovním Habacher Dorfladen (obecním obchodem). Tam jsme zašli se sestrou a švagrem, velmi zcestovalými a poměrně náročnými to zákazníky, a všichni jsme byli maximálně spokojeni. Byť tu šlo o pouhý koutek k posezení se dvěma stolky v nevelké v podstatě samoobsluze. Malebný objekt zvenčí, příjemný zevnitř, velmi příjemná obsluha, a káva i všechno ostatní skvělé.

A třeba takové Marktcafé v Obingu am See. Tam šlo už o docela větší objekt. Uvnitř s klasickou bavorskou Edekou a s Bäckerei. A také s odděleným, velmi příjemným (jak jsme se s manželkou shodli) a dostatečně velkým posezením pro ty, kdož si chtějí z Bäckerei dopřát snídani či kávu se zákuskem. Nebo si chtějí dát (zřejmě dovezený) oběd.

Zaujal nás také podnik Stadt Café v centru Füssenu. Vše je zde servírováno ve skutečně mimořádně pěkně tvarově i barevně vyvedených servisech. Ať již při posezení venku nebo třeba ve spíše honosných prostorách v prvním patře. Také tam jsme kávu a k ní štrúdl, přelitý horkým pudingem, konzumovali z nadstandardního krásného moderního nádobí.



Z těch mnoha desítek podniků bych mohl vypíchnout například ještě Bäckerei Manhart Cafe am Markt v Landsbergu am Lech, Bauerncafé Zum Giggerer v Kochel am See, Asam Cafe v Ensdorfu, Cafe Konditorei Pension Zur Wallfahrtskirche v Neukirchenu biem Heiligen Blut, Konditorei Café Märklstetter či Gasthof Altöttinger Hof v Altöttingu, Stehcafé v Bad Reichenhallu, Bäcker Konditor Cafés v Passau, Bachls Brot & Kaffeehaus ve Pfarrkirchenu, Bäckerei Wagner v Ruhstorfu an der Rott, Bäckerei Pilger ve Fürstenzellu, Konditorei Prezel – Café am Marktplatz v Rothenburgu ob der Tauber. V zájmu objektivity připustím i nějakou tu bavorskou pekárensko-cukrárenskou nedokonalost. V paměti nám zůstal zážitek z jedné Bäckerei v historickém hornobavorském okresním městě Mühldorf am Inn. Tam totiž byla obdržená káva lehce nakyslá. Ovšem (což se studem přiznávám) naše ne úplně valné komunikační němčinářské kvality nás odradily od řešení této věci. Co je ale zajímavé – obdobnou zkušenost měla časem na stejném místě také naše starší dcera. Takže … A snad ještě jeden poznatek s drobným znaménkem mínus. V bavorských Bäckerei si v létě nedělají příliš velkou hlavu ze včel a vos, které někdy někde s chutí navštěvují vystavené výrobky.

Báječný Weissbier. Respektive pivo, pivovary a hostince obecně. Často klášterní.

I občan pivní velmoci ČR musí uznat, že Bavorsko je pro pivaře pravým rájem. Jak praví znalci – stovky místních pivovarů, rozvinutá pivní kultura, udržování tradic a neuvěřitelná pivní pestrost …

Já sám ovšem musím zdůraznit, že jsem nikdy nějakým velkým pivařem nebyl a proto tyto řádky nepíšu z pozice kdovíjakého pivního odborníka. Dříve to u mě prostě byla sem tam nějaká ta plzeň, nebo přímo Plzeň. Ale jak jsem jednou přičichl k Bavorsku a speciálně k Weissbieru (pšeničnému kvasnicovému pivu), už jsem ret neodtrhl více. A tak nezbytným suvenýrem, který si přivážím ze všech svých návštěv Bavorska, je několik přepravek Weissbierů. No paráda! A na místě, při návštěvách samotných, přichází samozřejmě na řadu také Weisbier točený.




Mezi značky, které s oblibou „testuji“, patří především ty z pivovarů klášterních, nebo bývalých klášterních. Z nichž k nejskvostnějším patří například Andechs, Aldersbach, Franziskaner, Paulaner, Weihenstephaner či Weltenburger. Dvě poslední značky se vyrábějí v pivovarech kláštera bývalého, resp. kláštera stále existujícího, které spolu soupeří o primát nejstaršího pivovaru na světě.



Za nejznámější bavorskou hospodu lze směle označit světoznámý mnichovský hostinec Hofbräuhaus (HB). Pivovar HB, kde vaří také výborný Weissbier, má několikasetletou historii. Hostinec v dnešním místě a podobě má pak tu historii o něco kratší. Je trochu zasunutý v uličkách nedaleko centra. Hned za předsíní se otvírá typický prostor s klenbami, spodní částí zdí obloženou dřevem, s částečně malovaným stropem, vitrážovými okny, pořádnými dřevěnými stoly a lavicemi, a spoustou dalších charakteristických detailů. Štamgasti zde mají zvláštní uzamykatelné police, kde si každý může uložit svůj korbel. A že jich tam je … Tyto nejnavštěvovanější prostory v přízemí pojmou asi tisícovku lidí. Taneční sál a další místnosti v horních patrech pak prý celkem asi dva a půl tisíce. Vnitřní nádvoří je v létě pivní zahrádkou.

Hostinec HB je snad místem poněkud „profláklým“, mne však jeho atmosféra vždy znova okouzlí. Zvláště když na malém pódiu navíc hraje bavorská hudba. No, a ta jídla, a to pivo k nim! Sliny se jen sbíhají. To, že většina personálu je oděna do bavorských krojů, to snad ani netřeba zmiňovat. Stejně oděna je i část hostů, zejména u stolů štamgastů. A jsou ti štamgasti zhusta opravdu rázovití ... Občas prochází krojované děvče či chlapec s nabídkou preclíků a perníkových srdcí v košíku, zavěšeném na krku.



Jídla jsou zde klasická. Když jsme si jednou dali polévku, byl v ní tak velký knedlí(če)k, že zabíral skoro celou misku. Bavorské pečené koleno snad ani není třeba nějak zvlášť přibližovat. A pokud jde o pití, tedy zde samozřejmě o pivo HB – před tím, kdo si výslovně neobjedná půllitr, nepřistane na stole nic jiného, než pravý tuplák. Zajímavé věci lze pozorovat dokonce i na toaletách s ruchem (a chtělo by se říci i s rozměry) jako v případě menší nádražní haly. Zahlédl jsem tam třeba hosty, kteří se od svých korbelů nedokázali odloučit ani při této příležitosti.



Ale v Mnichově je samozřejmě i celá řada dalších hostinců, které určitě stojí za návštěvu. Například takové hostince pivovarů Augustiner, Franziskaner, Paulaner … Do Augustineru kdesi nedaleko Frauenkirche jsme jednou zašli na oběd. Atmosféra je tam podobná jako v HB, jen snad o něco decentnější a (dá-li se to tak říci) určitě secesnější. Jenom manželka na tento oběd asi nevzpomíná úplně nejlépe. V zájmu zdravější (nebo lehčí) výživy si poručila poněkud zeleninové menu – chřest se sýrem. A potom už jen trochu závistivě pokukovala na tu kačenku, kuřátko a bifteček (vždy samozřejmě s patřičnými náležitostmi) na sousedních talířích. Jak k tomu ovšem sama dodává – také si pochutnala, jen bylo to její jídlo jaksi hladové. Ještě, že ji vzorný manžel přece jen podpořil ze svého kuřátka …



Ale působivé hostince nemají jen v hlavním městě. Zastavit se mohu například u Regensburgu. Poblíž jednoho konce historického mostu Steinerne Brücke leží poměrně malý objektík taktéž historické Wurstkuchl. Tedy zařízení, které tu údajně zajišťovalo stravování už pro středověké stavitele nedaleké katedrály. A dnes oblažuje svými wursty především spousty turistů. U druhého konce mostu leží zase St. Katharinenspital a jeho Spitalgarten. Úžasná záležitost. Dříve to byl špitál, dnes velké zařízení pro seniory. A u něj je zřízena nadace. Nadace provozuje pivovar, produkující výborné pivo Spital, a proslulou restauraci s velkým posezením pod lipami, s krásným výhledem na řeku, most a věže historického centra. Přičemž veškeré zisky těchto provozů jdou na zajištění činnosti základního zařízení pro seniory. Tam jsme k naprosté spokojenosti zasedli k osvěžení už několikrát, a to dokonce též v době koronavirové. A i tehdy tu bylo vše pořešeno, vše mělo svůj řád, a bylo to zcela v pohodě.



Ve Schwandorfu jsme zase pro změnu při hledání „posilovny“ narazili na pravou řeckou tavernu. A byť tedy šlo o podnik nebavorského typu, zkušenost to byla jen ta nejlepší. Příjemný interiér i obsluha. Už uvítání neobjednanou štamprličkou čehosi ostrého řeckého bylo milé. Weissbier byl ovšem samozřejmě řádně bavorský. A obídek? Já jsem zvolil cosi masitějšího. Na talíři jsem pak měl kalamáry, kousky masa, rýži, cibulku, jakýsi snad dip, citronek, no, paráda. Manželka i zde zvolila zdravější bezmasé jídlo. Myslím lilek v omáčce, s řeckým sýrem a opékanými bramborami. A také velká spokojenost. Prostě jedno lepší než druhé …

V Burglengenfeldu jsme se na příjemném náměstí s kašnou osvěžili Weissbierem v podniku kousek pod cihlově červenou radnicí, maje přitom výhled na zajímavou sochu snad nejvýznamnějšího představitele jihoněmeckých barokních architektů Johanna Michaela Fischera, zdejšího to rodáka. A pozor – tento vskutku mistr studoval v Čechách, a tak ve svém díle kombinoval bavorskou tradici s českými prvky.

Snad ještě zmíním podnik Klosterbräu v Irsee, hostinec s velmi příjemným posezením nedaleko bývalého kláštera benediktinů. Test zdejšího Weissbieru dopadl skutečně na výtečnou. A za pozornost stojí to, že tam nebyl natočen do těch klasických vyšších weissbierových sklenic zaoblených tvarů, ale do nezvyklých úzkých sklenic s uchem.

Stylových hostinců, hospod, restaurací apod. lze prostě v Bavorsku navštívit mnoho. Zajímavá je přitom třeba četnost podniků s poštou v názvu. Gasthof am Post. Gasthof zur Post. Gasthof Post. Gasthof Alte Post. A podobně.



A jaké jsou tedy ty pořádné Weissbierové značky (mám-li jmenovat alespoň ty, s nimiž jsem se osobně intimně „setkal“)? Aldersbacher, Andechs, Arcobräu, Augustiner, Ayinger, Benediktiner (Ettal), Bischofshof, Bräu in Moos, Edelweiss, Erdinger, Falkenfelser, Franziskaner, Hacker Pschorr, Haag in Oberbayern, Hofbräuhaus, Huber, Irseer, Jacob, Kaltenberg (König Ludwig), Kapuziner, Kloster Scheyern, Krombacher, Kuchlbauer, Landshuter, Löwenbräu, Maisel´s, Mühldorfer, Münchner Bier, Oettinger, Paulaner, Reutberger Kloster Biere, Schneider, Schöfferhofer, Spaten, Spital, Unser Bürgerbräu (Bad Reichenhall), Veldensteiner, Weihenstephaner (Freising), Weismainer, Weltenburger, Wittmann. A to v typech Helles, Dunkel, Kristall, Unertl, Leicht, Bock, o Alkoholfrei nemluvě …

Určitě je třeba přičinit kratičkou zmínku také o ostatních druzích piva, byť jsem je v Bavorsku, či potom doma (na rozdíl od Weissbieru) ochutnal spíše zřídka. Samozřejmě je to především Pils (světlé pivo plzeňského typu), tmavé pivo (Dunkel), Bock nebo dokonce Doppelbock (silné zpravidla tmavé pivo). Ale i Lagerbier (ležák), případně Radler (pivo s limonádou), Rauchbier (nakouřené pivo), Zoigl, Kellerbier, Zwickelbier a další.

A ještě jedna pivní perlička. V rodném městečku zesnulého papeže Benedikta XVI. Marktlu jsme se kdysi setkali dokonce s Papst-Bier (papežským pivem). Ovšem, bohužel, neochutnali jsme ho, takže nemohu hodnotit :-).

Samostatně se teď ještě podrobněji zmíním o jednom významném momentu, souvisejícím se pivem – o bavorském zákoně o čistotě piva zvaném Reinheitsgebot.

Německý (bavorský) zákon o čistotě (piva) – Reinheitsgebot

V roce 816 jeden z církevních koncilů doporučil klášterům věnovat se mimo jiného i výrobě piva. Vařené pivo bylo v tehdejších hygienických podmínkách zdravější než voda z některých zdrojů. Kláštery tedy začaly na svých pozemcích pěstovat chmel a začaly vařit pivo. Zdatnými pivovarníky byli především benediktini. V devátém a desátém století tak v Bavorsku vznikla celá řada klášterních pivovarů, kde se vařilo pivo vynikající kvality. Nejstaršími dosud fungujícími pivovary na světě jsou již výše zmíněné pivovary Weltenburg a Weihenstephan. Klášterní a původně klášterní.

Stálý nedostatek peněz ve státních či šlechtických pokladnách vedl posléze k zavedení daně z piva. A fakt, že se část pšenice místo k výrobě chleba spotřebovala na výrobu piva, vedl ve dvanáctém až šestnáctém století k řadě nařízení a příkazů. Přičemž jeden z prvních dokumentů německého pivovarnictví vydal ale už císař Otta II. v roce 974. V roce 1156 byl vydán v Augsburgu zákon zvaný „Justitia Civitatis“, nejstarší německý právní dokument, týkající se městského práva. V něm se praví: „Kdo prodává špatné pivo nebo dává podměrečnou míru, bude potrestán. …“ V roce 1393 bylo vydáno v Norimberku zákonné nařízení, týkající se piva: „K výrobě piva se může používat pouze ječmen ...“ Vedl k němu, jak jinak, nedostatek pšenice.




A pak už přišel moment v tomto směru nejzásadnější. Vydání výnosu bavorského vévody Viléma IV., zvaného Reinheitsgebot – Zákon o čistotě piva.

- Jde o nařízení o výrobě, složení a prodeji piva, vydané v roce 1516 v Ingolstadu.
- Určuje složky, jež pouze mohly být použity k výrobě piva – vodu, ječmen a chmel.
- Nehovoří o kvasnicích – tehdy je neznali.
- Používání chmelu je vedeno záměrem zabránit alternativním metodám konzervování piva (např. s využitím sazí, muchomůrek, kopřiv, blínu).
- Stanovuje tresty za výrobu nečistého piva (např. zabavení sudu bez náhrady).
- Omezení na ječmen má mimo jiné zabránit konkurenci s pekaři v případě pšenice a žita.


Reinheitsgebot byl základem příslušných následujících právních předpisů a Bavorsko na něm kvůli zabránění konkurence piv odjinud trvalo také při sjednocení Německa v roce 1871. To vyvolávalo odpor sládků v oblastech mimo Bavorska. Až roku 1988 rozsudek Evropského soudního dvora Reinheitsgebot zrušil, neboť co je povoleno v jiných potravinách, lze i u piva. To však jen u piva importovaného. Pivo vařené v Bavorsku musí Reinheitsgebot dodržovat.

A tak jen ať stále platí ono známé bavorské Hopfen und Malz, Gott erhalt's – ať Bůh zachová chmel a slad.

Malá odbočka k vínu

Člověk má s Bavorskem většinou velmi úzce spojeno pivo, zatímco víno s touto malebnou zemí naopak obvykle nespojuje vůbec. Vždyť v Německu přece víno patří především do mimobavorského Porýní či Pomoselí. Jenže … Co takové Pomohaní v bavorských Francích? Vždyť to je přece vinařská oblast par excellence! A opravdu. Stačí zajet do toho požehnaného kraje kolem řeky Mohan (Main), a je to více než potvrzeno. Všude na okolních svazích vinice a zase vinice. A to nejen bezprostředně v okolí řeky. Vinařská města jako Volkach, Iphofen, Dettelbach, Grossheubach, a samozřejmě centrum – Würzburg.

Ani na vinaře odborníka si zde nechci hrát. Ale uvedu alespoň, že nejvíce zastoupenými odrůdami jsou tady prý Müller Thurgau a Silvaner (sylvánské). Víno je často plněno ne do běžných lahví, ale do charakteristických baňatých lahví zvaných Bocksbeutel.

Opravdu působivý zážitek, související s vínem, jsme si přinesli z nedělního Würzburgu. Po ránu, když jsme přicházeli do historického centra po mostě Alte Mainbrücke (který je pro Würzburg něčím podobným jako pro Prahu Karlův most), říkal jsem si v duchu, že na mostě tu mají přece jen o dost větší klid, než v té Praze. Když jsme ale zakončili několikahodinový program v historickém centru obědem a vraceli se zpět, bylo na mostě a okolo něj najednou nabito. Což o to. Ale zaskočilo nás, že velké množství procházejících, korzujících či postávajících lidí, drželo v ruce poháry s vínem. Jak jsme zjistili – rozlévaným v přilehlých obchůdcích ...

Výborné (mnichovské) Weisswürsty

I tuto bavorskou specialitu jsme si oblíbili. A vždy nám vrtalo hlavou jak je možné, že jsou ty Weisswürsty bílé. Ta kdysi vyslechnutá vysvětlení jsme už pozapomněli. Ale internet praví, že tato klobása má bílou barvu díky tomu, že maso do ní se nesolí dusitanovou nakládací solí, ale běžnou solí kuchyňskou. Weiswürsty, připravované z kombinace telecího masa a vepřové slaniny, ochucené především cibulí a čerstvou petrželkou, vznikly prý díky šťastné náhodě, když v roce 1857 naplnil hostinský světlou telecí hmotu do silnějších vepřových střívek (dalších podrobností netřeba). Weisswürsty lze ovšem údajně nalézt už na obrázcích v publikacích z počátku 18. století, takže tady jde asi spíše jen o jakousi legendu.

Určitým stále udržovaným (nebo alespoň tradovaným) doporučením je to, že Weisswürsty se mají jíst před polednem. Jak praví Bavoři – nemělo by jim (těm Weisswürstům) být dovoleno slyšet polední zvonění kostelních zvonů. Tradičně se totiž nekonzervované Weisswürsty (v dobách před vynálezem chladicí techniky) vyráběly brzy ráno a jedly se mezi snídaní a obědem. Na trzích a podobně. A tak jsme je i my při návštěvách našich přátel mívali vždy k nedělní snídani. A to v kombinaci ještě s nějakým tím klasičtějším párečkem. Hm…

Weisswürsty se správně nevaří, jen se nechají prohřát v horké vodě. Běžně se konzumují se speciální sladkou hořčicí a s preclíky či jiným pečivem. Střívko Weisswürstů se většinou nejí. Tradičně se odkrojil či dokonce odkousl konec Würstu a maso se z něj potom „vysávalo“. To jsem dnes ovšem už nikde neviděl. Existuje ale také způsob elegantního oloupání příborem před konzumací. A musím se pochlubit – ten poměrně slušně ovládám.

Doma, když nejsme pod dohledem bavorských očí, nejen jíme Weisswürsty i odpoledne či večer, ale někdy si je dokonce také ugrilujeme. To již zbavené střívek. A výsledek je též velmi dobrý. Jedná se přitom ovšem prakticky vždy jen o Weisswürsty, přivážené z našich bavorských cest. Protože, přece jen, pouze ony jsou ty pravé. Byť to samozřejmě nejsou ty nejlepší, tedy čerstvé …

Ta zmíněná speciální sladká hořčice, to je Bayerischer Süßer Senf, neboli bavorská jemná hořčice. Používá se k Weisswürstům, ale třeba i k Leberkäse. Objevitelem této hořčice byl prý podnikatel z Mnichova Johann Conrad Develey. Ten poprvé v roce 1854 přidal k hořčici přísady jako je ocet, cukr, koření a vše dohromady svařil. Po smíchání s vodou, solí a cibulí vznikla tehdy úplně nová chuť hořčice.

Skvělé brez´n, tedy preclíky

Preclíky jsou nedílnou součástí bavorské jídelní kultury. Jak praví internet, bavorský preclík je louhované pečivo, většinou posypané hrubou solí. Jeho původ by snad prý mohl být v římském kruhovém chlebu, který se pekl především v klášterech. Šlo o zvláštní slavnostní pečivo, pečené převážně na Nový rok, Květnou neděli a při dožínkách. Existence pojmu dokládá oblibu preclíků již hluboko v prvním tisíciletí. V minulosti preclík měl – a leckde má ještě dodnes – význam pečiva postního, protože jde vlastně o nekvašený chléb.

Preclíky se podávají k Weisswürstům, k Leberkäse, k pomazánce Obazda, ale běžně si je můžete dát třeba také ke klasickému bavorskému Schweinhaxe – pečenému kolenu. Ve většině Bäckerei jsou také obvyklým sortimentem preclíky lehce zapečené s větším či menším množstvím sýra. Ty bývají skvělé a zvlášť mi v tomto směru utkvěla třeba vzpomínka na jednu Bäckerei nedaleko náměstí v Landshutu. Často jsou nabízeny dokonce jakési obložené preclíky. Ten již tak tenký preclík se ještě podélně rozkrojí, namaže máslem a určitým způsobem se do něj vloží sýr, uzenina, zelenina...

Je třeba uvést i to, že preclíky jsou pečené v různých variantách a velikostech. Takže kromě těch nejznámějších preclíků standardní velikosti se někde vyrábějí také jejich hodně přerostlí bratři. A vedle typického preclíkovského tvaru mají některé druhy blíž spíše k formě bulek či rohlíků.

Preclíky máme hodně rádi, ale je třeba, aby byly čerstvé. (Samozřejmě, že alternativně se mohou nouzově „občerstvit“ v mikrovlnce.) I v ČR sem tam někde preclíky nabízejí, ale s těmi bavorskými zatím nejsou úplně srovnatelné. A tak si z našich cest často přivážíme malou zásobičku (a část z ní pak případně dokonce i uchováváme v mrazničce). Ale nad čerstvé bavorské preclíky samozřejmě není.

Obaztn, tedy speciální sýrová pomazánka obazda

Obazda, to je tedy něco zcela dle mého gusta. Nejrůznější sýrové pomazánky podle vlastních receptů na jedno i více použití si doma připravuju už roky. Jen pivo jsem do nich původně (na rozdíl od Obazdy) nepřidával. Obazda se prý stala slavnou ve dvacátých letech minulého století poté, co hostinská z Weihenstephanu (to je jeden z těch dvou potencionálně nejstarších pivovarů světa) jednou nevěděla, co má udělat s přebývajícím sýrem Camembert a … A dnes je Obazda na jídelním lístku v každé bavorské zahradní pivnici, ale i jinde. Výbornou Obazdu jsem třeba kdysi otestoval pod lipami v již zmíněné restauraci Spital za kamenným mostem v Regensburgu.

V nouzi si však přivezu z cest i nějakou tu Obazdu supermarketovou v kelímku. A většinou to jde … A také jsem si ji už párkrát vyrobil sám doma. Ovšem těch údajných receptů je tolik, že trefit se do té ideální kvality není úplně jednoduché.

Možná bych zde mohl zmínit také obecně bavorské sýry, které mám velmi rád. Alespoň nějaké vzorky si často také přivážím z cest, případně v nouzi ten či onen (vyrobený v Bavorsku) zakoupím i doma někde v supermarketu. Ať už jde o sýry typu (řečeno zjednodušeně) tvarůžkového, romadurového, hermelínového, nivového, goudového nebo jiné.

Úžasné schweinshaxe – pečené vepřové koleno

A toto je tedy naprostá bavorská klasika. Nevím, co velice k této zcela srozumitelné věci () ještě dodat. Bavorské pečené koleno (samozřejmě se vším, včetně Weissbieru, okolo) je prostě neopakovatelné.

Výborné koleno jsem si vychutnal třeba v mnichovském Hofbräuhausu a dokonce několikrát v proslulé klášterní restauraci v Andechsu ve společnosti stovek hostů snad z celého světa. Vzpomínám si, že jsme tam byli kdysi fascinováni našimi nedalekými sousedy, spolujedlíky. My (s manželkou a mladší dcerou) jsme si koupili k obědu dohromady jedno koleno s velkým preclíkem a po společném spořádání tohoto oběda jsme byli vskutku bohatě zasyceni. Zatímco každý z oné dvojice sousedů spořádal svoje vlastní koleno se zelím a přílohou a hned poté si ještě bohatýrsky dopřávali jakési hodně objemné sladké poháry. No, nás by pak z toho asi omývali…



Nürnberger Rostbratwurst mit Sauerkraut. Norimberské klobásky se zelím

Vzpomínám na jednu návštěvu Norimberka. Když nás tu dostihl hlad, objevili jsme nad náměstím, ale ještě pod Sebalduskirche, lék na něj v podobě podniku Bratwursthäusle. V tom okamžiku zcela nabitého. Po chvíli čekání jsme zde ale jeden stůl na zahrádce získali a mohli jsme tedy vyzkoušet ty výborné norimberské klobásky se zelím a preclíkem. Spláchnuté samozřejmě neméně dobrým Weissbierem. A přitom sledovat ten cvrkot okolo sebe. Moc pěkná to vzpomínka.

Jindy bylo třeba doplnit kalorie hned po příjezdu k několikadennímu pobytu poblíž Walchensee. Tak jsme zajeli k asi nejbližšímu vhodnému podniku do malé obce Wallgau. A on to byl hostinec … jak jinak – Zur Alten Post. S krásně malovanou fasádou a nádherným stylovým interiérem. Tam jsem si dal dlouhatánskou (ale patřičně tenkou) norimberskou klobásku se zelím a opékanými brambory. Báječné. A pro úplnost – manželka si dala … samozřejmě zase ten chřest. Tentokrát, myslím, nějak osmahnutý, s dipem a salátem. Občas se tyto klobásky dají zakoupit také u nás (jen je nutno pohlídat si jejich skutečný původ) a poté třeba chutně ugrilovat pod pergolou …



Leberkäse. Velmi jemná sekaná

V našich médiích si občas něco přečteme o tradičním bavorském játrovém sýru. No, není to ani sýr, ani játrový… Ale jak to tedy s touto dobrotou vlastně je?

Leberkäse je naprosto standardní položkou sortimentu všech druhů bavorských obchodů a podniků. Ať už je zde prodáván v oddělení lahůdek k použití ve studené kuchyni, nebo podáván teplý jako hlavní jídlo, třeba s bramborovým salátem, či například v bulce s okurkou.

Kurfiřt Karl Theodor si prý před více než 200 lety přivedl do Bavorska vlastního řezníka a ten vytvořil směs z jemně sekaného vepřového a hovězího masa a slaniny a dal ji pak péct ve formách na chleba, dokud nevznikla křupavá kůrka. A to je náš (vlastně bavorský) Leberkäse.

Já jsem si tento pokrm oblíbil až postupem času, ale dnes už si jej zpravidla dopřeji ihned při naší první večeři v Bavorsku (či v jeho dosahu). Mou nejnovější vizí je úvaha o pokusu Leberkäse si vyrobit doma. Tuto vizi ovšem zatím brzdí moje určitá obava z jedné ne úplně standardní technologické nezbytnosti – tedy z nutnosti chlazení ledovou tříští při mixování masové směsi. Tak uvidíme…

Spargel – chřest

Kirschen Rot, Spargel Tot – když červenají třešně, chřest je mrtev. Ano. A tak jsme mohli na chřest narazit kdysi hned při naší první návštěvě Bavorska, návštěvě to časně jarní. Třeba v Mnichově ho tenkrát měli skoro na každém rohu. A tehdy to ještě bylo něco, co jsem předtím snad nikdy ani pořádně neviděl. Takže praktické otestování na sebe logicky nedalo dlouho čekat. Zejména pak ono u našeho přítele Franze Josepha (to ovšem nikoliv v Bavorsku, ale v nedalekém Hesensku), které nám skutečně utkvělo v paměti. Tam šlo o báječný chřest s plátkem šunky, přelitý holandskou (sýrovou) omáčkou. To byla věc! Tam nám byl také předveden způsob otestování kvality, resp. čerstvosti nakupovaného chřestu. Od té doby si sem tam z cest do Bavorska přivezeme také chřest. No, tedy alespoň ten sterilovaný, ve sklenicích. Doma z něj manželka nejčastěji připravuje výbornou chřestovou polévku, ale občas přijde na řadu i onen recept z Hesenska.

A ještě nápoje

Z klášterních produktů si kromě klášterních piv rádi dovezeme třeba klášterní pálenku či likér z Andechsu. Klášter Andechs je sám o sobě skvělou a obecně uznávanou značkou kvality a k tomu je zde také náš silný vztah k němu … Pro výrobu se zde používají skutečně pouze dozrálé plody, prvotřídní šťávy a alpské bylinky a koření. A z nich se tu vyrábí bylinné či ovocné pálenky a ovocné likéry. Ale i některé další kláštery nabízejí dobré nápoje tohoto typu. Například ten v Ettalu.

Nealkoholickým nápojem, který jsme si (hlavně s dětmi) oblíbili, je Apfelschorle. Osvěžující perlivý jablečný nápoj, v Bavorsku všude zcela běžný. Něco jako byly dříve u nás ty klasické limonády – sodovky, jen ve zdravější podobě bez větších cukrů a chemie.

Navštívili jsme také Bad Adelholzen, patřící dnes do města Siegsdorf. Místo v krásném podhorském prostředí s velkým podnikem na stáčení snad nejznámější bavorské minerálky. Přivítalo nás tam obrovské parkoviště naproti velkého moderního areálu plnírny. Z opačné strany na nás shora shlížela rozsáhlá budova kláštera milosrdných sester, pod který celé zařízení patří. U něj je původní pramen minerálky St. Primus, který mi trochu připomněl Luhačovice. Ale dole u výrobního areálu jsme pak, bohužel, zjistili, že v panující době koronaviru jsou zrušeny veškeré exkurzní aktivity, takže do zdejšího jistě zajímavého Wasserweltu se, alespoň protentokrát, nepodíváme.

A další…

Protože naše bydliště je od bavorských končin hodně vzdálené, možnosti dovozu čerstvých poživatin jsou pro nás dosti omezené.

A tak si (kromě všech těch již jinde zmíněných dobrot) rádi přivezeme alespoň třeba bavorskou polévkou ve skle, či v plechu. Ať již tu s malými noky, nebo tu s velkými knedlíčky. Je to báječná polévka s rychlou přípravou. A je také možné případně ji bez problémů a s výborným výsledkem pokombinovat s vývarem, se zeleninou apod.

Přivážíme také polotovary různých druhů knedlíků, v prášku nebo už v kusech. Ty jsou potom také perfektní. Jako příloha k nejrůznějším jídlům. Posledním našim objevem z tohoto okruhu jsou bavorské Spetzle. To jsou jakési noky z bramborového těsta v sáčku (bez přídavku konzervantů). Báječná věc. Na pánvičce na másle lehce opražíme, a pak se už představivosti meze nekladou. Rajčato-zeleninová hmota a sýr. Tuňák na cibulce a sýr. Ale i různé druhy masa. A podobně. K tomu všemu lze Spetzle použít. To už ale samozřejmě není invence bavorská, ale výhradně osobní. Ovšem ten základ, Spetzle, málo platné…

Další námi z Bavorska přiváženou poživatinou je třeba Schwarzwalder Schinken – šunka. I to je výborná věc. Byť s původem mimobavorským. Dnes lze ale tento výrobek v patřičné kvalitě zakoupit již i v ČR. Někdy si dovezeme bezvadné ryby v oleji nebo v aspiku. Při nedostatku vlastních přivezeme k doplnění zásob také dobré džemy (samozřejmě ty bez konzervantů). Manželka občas přihodí třeba též rum, případně vodku – to na vaření (či pečení). Toto všechno pro nás bývá jakýmsi pozdravem z Bavorska pro dobu, kdy je od nás hodně vzdálené.

Po bavorských zkušenostech jsem, jakožto rodinný specialista na vánoční bramborový salát, párkrát připravil také bramborový salát bavorský. Nebo možná spíše bavorsko-vídeňský (varianty příslušných receptů lze nalézt také na internetu). A vůbec to nebylo zlé. Manželka zase převzala kterýsi ze způsobů bavorské přípravy vařeného zelí.

Vloni na podzim jsme dokonce vyzkoušeli další kulinářskou aktivitu. Při podzimním pobytu v Dolním Bavorsku v době kulminující houbařské sezóny jsme několikrát zašli do lesa. A to velmi úspěšně. Takže jsme si mohli přímo na místě opakovaně dopřát k večeři smaženici a ještě jsme si pak domů do ČR odváželi podušené houby připravené k uložení do mrazničky.

Nemohu neupozornit na jeden speciální moment v Landsbergu am Lech. Ze zdejšího malebného náměstí lze zamířit k nedaleké řece, která je tu velmi široká a je na ní dlouhý stupňový splav. A právě v těchto místech se na nábřeží nachází velmi pěkná záležitost. Zdejší betonová nábřežní zídka, vysoká něco přes jeden metr, je několika přilehlými podniky trvale využívána jako barový pult. Jsou k ní tedy připevněny slunečníky, přistavěny vyšší židličky, jsou sem umístěny cukřenky, solničky a popelníky, a … A je to tam za šumění splavu „těžká romantika“. Takže jsme si tam v podniku Eiscafe Cortina, také poručili. Výjimečně ovšem ne kávu či něco podobného, ale poněkud nebavorsky po stopečce Vecchia Romagna.

Zvláštní fenomén je k vidění jen kousek od centra Mnichova. Je jím Viktualienmarkt, pozoruhodné trhové náměstí s nepřeberným sortimentem krámků a stánků se všemi možnými druhy potravin, vše s nezaměnitelnou atmosférou. A také s množstvím venkovních posezení, jichž ovšem ve špičce bývá i tak nedostatek. Když jsme tam pak jednou zabloudili v neděli, byli jsme překvapeni tím, že stánky sice byly „zavřeny“, ale v mnohých byly (pouze za jakýmsi pletivem či síťkou) ponechány nejrůznější propriety, mnohde dokonce úplně všechno. Třeba veškeré květinářské zboží, zahrnující spousty nejrůznějších truhlíků s danými produkty. Tedy ponecháno zde, na veřejném místě, přes noc, přes neděli…



Při našich pobytech jsme se v Bavorsku setkali se spoustou opravdu skvělých dobrot teplé i studené kuchyně, které bychom s chutí přenesli také do domácích končin. Mělo to ovšem problém buď v nemožnosti získání patřičného receptu, nebo v obtížnosti jeho zaznamenání v dané chvíli.

Příjemné chování obsluhy v obchodech, restauracích

Nechtěl bych zde cokoliv bavorského přehnaně idealizovat. Ale naše zkušenosti s chováním obsluhy v obchodech, restauracích, a především v tak často navštěvovaných Bäckerei, jsou zpravidla pozitivní.

Vstřícnost obsluhy v hostincích testujeme pravidelně dotazem na možnost odnést si jeden pivní tácek. Většinou nám pak obsluhující sami nabízejí tácků více, přinášejí tácky čisté, nepoužité apod. Milé.

Vzpomínáme například na příjemné setkání v příjemném podniku – v jakémsi kříženci cukrárny a pizzerky Bachls Brot & Kaffeehaus ve Pfarrkirchenu. Tam se s námi dala do řeči při platbě sympatická obsluhující s tím, že má nějaké známé v Praze, že se chtěla trochu naučit česky, ale zatím se k tomu nedonutila. A tak jsme zajímavě pokomunikovali.

Festy, včetně toho nejznámějšího Oktoberfestu

S jídlem a pitím zásadně souvisejí Festy. Fest, to je něco jako hody. Určitá komunitní lidová slavnost. Řadu z nich jsme viděli pouze zvenčí – v podobě připraveného velkého stanu a dalších propriet. Ale jeden zcela autentický jsme opakovaně zažili i jako účastníci – v hornobavorském městečku Aschau am Inn. Proto název Aschaufest. To se někteří z nás vystrojili do zapůjčeného kroje, ostatní zůstali ve vlastním oblečení, a vydali jsme se na místo. Tam nás za jednoduchou branou s nápisem Grüs Gott čekal onen velký stan. Ale ještě před ním bylo i pár stánků menších, podobně, jako u nás na poutích. A také nějaká ta venkovní posezení. Ve velkém stanu byla spousta dlouhých stolů s lavicemi, u bočních stěn stejně dlouhé pulty pro přípravu a servis občerstvení, a v čele pak velké pódium s (typicky bavorskou) kapelou a obrazem města za ním.

Už jenom sama přítomnost na tomto místě, panující veselá a družná atmosféra plného stanu (spousta přítomných samozřejmě v krojích), to pro mě bylo fascinující. Hned u vedlejšího stolu seděl jednou sympatický pan starosta v kroji, který také zahájil program. A děvčata (trochu méně i chlapi) roznášela tupláky, kolena, ryby, preclíky, brambůrky a podobně. A přitom hudba hrála. A lidé se bavili. No, paráda!



Světoznámý mnichovský Oktoberfest, který jsme navštívili už v roce 2010, to je samozřejmě zcela jiný kalibr. Poměrně nedaleko centra města tam leží velký travnatý prostor Theresienwiese, který za normálních časů slouží hodně k běžeckým či joggingovým aktivitám okolobydlících občanů, k procházkám. Především je však určen pro pořádání slavností, festivalů, cirkusů, bleších trhů apod. Tím stěžejním je samozřejmě Oktoberfest, při kterém tyto prostory navštíví prý až okolo 6 milionů lidí. Já sám jsem na masové akce spíše alergický, ale Oktoberfest jsem si decentně dopřál, a stálo to za to.

Zjednodušeně řečeno: Velikánský komplex všelikých atrakcí, spíše megaatrakcí (značně obsazených), stánků a velkých stanů (patřících největším zdejším pivovarům), mezi nimiž proudí spousty lidí. Je to prostě mraveniště. Prakticky neustále jsme se prodírali kontinuální masou lidí (a proto jsem si raději víc hlídal batoh – ale bylo to bez problémů). Mnoho z procházejících je krojovaných, včetně těch, kteří přijíždějí z ciziny. Poměrně strhující akce probíhá pod dohledem symbolu Bavorska – velké sochy Bavarie stojící na vršíčku.

Vzhledem k tomu, že ve velkých stanech s obrovskou kapacitou se točí hektolitry piva, venku u malých stánků je jeho nabídka jen omezená. Ale i tam se něco najde a my si dali Paulaner. Sklenice jsou proti záloze, takže jsme si je pak odnesli s sebou na památku. Ale spíše jsou tam venku k dispozici nápoje ostatní a k tomu všemožné další občerstvení. Velké množství lidí bylo nahoře kolem sochy Bavarie. Seděli tu na schodech a polehávali na travnatých plochách. Do velkého pivního stanu jsme nešli – to by vyžadovalo o hodně víc času, už proto, že před každým stanem čekal pořádný chumel zájemců. Ale jeho atmosféru si (trochu) dovedu představit jak podle popsané zkušenosti z Aschau am Inn, tak třeba i podle různých filmových záběrů.



Jeden specifický Fest jsme nahodile zažili také při loňském pobytu ve Francích, v městě Lohr am Main. Přilákala nás odněkud znějící hudba. Až jsme na jakési bráně objevili nápis Pfarrfest St. Michael. Ano, probíhal tam právě na malebném farním dvoře farní Fest. Spousta návštěvníků, dobrovolnická obsluha, perfektní retrohudba produkovaná jediným muzikantem (klávesy + zpěv), a samozřejmě patřičné občerstvení. My jsme si v podvečer dopřáli dlouhé grilované klobásky s bulkou, resp. s hranolky, a k tomu ovšem Weissbier. V nabídce byly ale také steaky, kuřátka, nudlové pokrmy, saláty a řada druhů nápojů. A na programu dvoudenní akce bylo nejen toto příjemné posezení s občerstvením, ale například také slavnostní mše či divadelní představení. Šlo o velmi příjemný zážitek.

Zvláštní zkušenost z podobné oblasti jsme absolvovali ještě také v historickém Kemptenu. Tam jsme se náhodně ocitli v den, kdy zde byl v plném proudu 35. Kemptener Jazzfrühling, tedy zdejší každoroční jazzový festival. Doslova úžasné. Na řadě různých míst, na pódiích i mimo ně, hrály (a to perfektně) nejrůznější bandy (třeba hned zkraje skvělý dechovkový) a mezi nimi proudily davy lidí. Pokud se tedy některými místy vůbec dalo projít. A ti poslouchali, debatovali, pojídali a popíjeli, a bavili se, a bylo jim evidentně dobře. A nám s nimi …

Autorem článku a fotografií je Pavel Osoha, kterému tímto děkujeme.