Srbsko

Srbsko je zatím turisty téměř neobjevenou balkánskou zemí, která přesto nabízí spoustu krásných míst k návštěvě. Kromě středověkých i novověkých architektonických památek, z nichž hned několik je zapsáno na seznamu UNESCO, stojí za zmínku i skvělá balkánská kuchyně, kultura a tradice, ale také zdejší národní parky s pěknou přírodou. A nejlepší na tom je, že je tu téměř všechno bez davů turistů. Na naše poměry vám může Srbsko stále připadat trochu „retro“, na ekonomickém evropském poli to sice není příliš silný hráč, ale zaostalé Srbsko rozhodně není. Pojďte s Cestami po světě prozkoumat Srbsko a přesvědčte se sami.

Diskuzní fórum
Rady a tipy na cesty

Srbsko je republikou ve vnitrozemí Balkánského poloostrova. Hlavním městem je Bělehrad. Platí se tu dinárem (dinar), označovaný RSD. 1 dinár tvoří 100 para. Platba eurem je skutečně omezená, s výjimkou Kosova, kde se eurem normálně platí. Stejně tak s výjimkou Bělehradu a velkých měst příliš nespoléhejte na to, že budete moci běžně platit platebními kartami tak, jak jste zvyklí od nás. Bankomaty se nacházejí ve všech větších městech. Ve velkých městech také bez problémů najdete místa z bezplatnou wifi. Bezpečnostní situace v Srbsku je obdobná jiným evropským zemím, stačí dodržovat běžná bezpečnostní opatření. Zdravotnictví taktéž funguje na zbytku Evropy odpovídající úrovni. Zásuvky jsou zde převážně klasické, adaptér zde potřebovat nebudete. Časové pásmo je stejné jako u nás.

Srbsko (bez Kosova a oblasti Metochie) má necelých 9 milionů obyvatel. Hlavními národnostními skupinami jsou Srbové (83%), následováni menšinami Maďarů, Romů, Bosňáků a Chorvatů. Menšin tu ale žije více, v Srbskem neuznaném Kosovu mají největší zastoupení Albánci. Většina obyvatel Srbska je pravoslavného vyznání (85%), okrajové zastoupení má katolicismus a islám (hlavně v Kosovu). Oficiálním jazykem je srbština, což je zároveň jediný evropský jazyk, který aktivně používá jak cyrilici, tak latinku. Srbská cyrilice je oficiální abecedou Srbska. Na některých územích jsou ale oficiálními jazyky i některé menšinové jazyky. Mezi nejznámější srbské rodáky patří slavný fyzik Nikola Tesla, velmi úspěšná je pak také současná srbská tenisová škola, kterou reprezentuje tenista Novak Djokovic a v minulosti bývaly světovými jedničkami i tenistky Ana Ivanović či Jelena Janković.

Srbská ekonomika patří v Evropě k těm slabším. Příčinou toho je válka v 90. letech 20. století, po níž byly na Srbsko uvaleny sankce za páchání válečných zločinů. Dnes se situace stabilizuje a Srbsko bývá dokonce přezdíváno „Balkánský tygr“, kvůli nejrychleji se rozvíjející ekonomice na Balkánu. Srbsko je zároveň jedinou zemí Evropy, která má podepsané smlouvy o volném obchodu jak s EU, tak s Ruskem. Srbsko je největším světovým vývozcem malin, kontroluje na 90% světové produkce. Také se tu vyrábějí hodinky, hodinářství tu má delší tradici než ve Švýcarsku.

Srbsko leží ve střední části Balkánského poloostrova. Hraničí na severu s Maďarskem, na západě s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, na jihozápadě s Kosovem (status Kosova není dodnes vyřešen, někdy je považováno za součást Srbska), na jihu s Makedonií a na východě s Bulharskem a Rumunskem. Návštěvu této země tak můžete spojit i s výlety do některé ze sousedních zemí.

Na severu země se nachází Panonská nížina, jíž protéká Dunaj. Ten také tvoří skoro celou východní hranici. Dunaj protéká Srbskem v délce 588 km a téměř všechny vody srbských řek tečou do Černého moře. Úrodná a v zemědělství užívaná Panonská pánev zaujímá plochu asi 25% celkové rozlohy Srbska. Panonskou pánev vyplňuje především travnatá a stepní vegetace. Střední část je lesnatá. Jižní část je hornatá, v Srbsku najdete na 30 vrcholů, které dosahují výšky alespoň 2 000 m. n. m. Nejvyšší Srbskou horou je Midžur vysoký 2 169 m. n. m. v pohoří Stara planina. Dalšími pohořími jsou Dinárské hory a Zlatibor. Srbsko má minimum přírodních jezer, většina zdejších jezer je uměle vytvořených. Největší vodní plochou je přehrada Djerpadsko jezero. Největším srbským městem je Bělehrad, následován Novi Sadem a Nišem. V Srbsku žijí vlci, rysy, medvědi i šakali a dále pak lišky, jezevci, srny, kanci. Díky velkému množství řek se Srbsko pyšní velkým výskytem ptáků, jako jsou třeba černí čápi. Vidět tu lze ale i sokoly, orla královského či supa bělohlavného.

Na severu Srbska je počasí kontinentální, ve vyšších horských pásmech horské. Zimy jsou krátké a studené, léta velmi teplá. Průměrné lednové teploty se pohybují kolem 3°C, ty letní pak kolem 27°C. Nejchladnější oblastí je pohoří Zlatibor.

Kolem roku 1 200 př. n. l. osídlily území dnešního Srbska ilyrské kmeny, následovány Kelty a později Římany. V 1. století tu Římané vytvořili provincie známé jako Dalmácie, Panonie a Thrákie. Římané zakládali cesty, města, pevnosti i doly a také objevovali zdejší minerální prameny. V 6. století se objevují první zmínky o Slovanech. Na konci 9. století převládlo na území Srbska křesťanství. Ve 12. století je pak zmiňován první stát – Raška (neboli Staré Srbsko). Tou dobou bylo území pod nadvládou Byzantské říše, které vypověděl poslušnost srbský panovník Štěpán Nemanja, který založil velkou řadu klášterů. Po své smrti byl kanonizován pod jménem Simeon. Středověkého vrcholu dosáhlo území pod vládou Štěpána Dušana, který pravděpodobně udržoval kontakty i s Karlem IV. Štěpán Dušan se roku 1346 prohlásil za císaře všech Srbů a Řeků a založil centrum pravoslavné církve v Peci. Po jeho smrti se stát rozpadl na několik částí, které si mezi sebe rozebrali jeho příbuzní a přátelé. Roztříštěnost státu se hodila Osmanům, kteří tou dobou dobývali Evropu. Srbům společně s bosenskými vojsky se více či méně dařilo Turkům bránit. Nejznámější a dnes téměř zásadní součástí srbské národní mytologie i symbolem konce srbského středověkého státu je bitva na Kosově poli, která se odehrála roku 1389. Bitva balkánských oddílů proti Turkům skončila více méně nerozhodně, Turkové i přesto nakonec upevnili svou moc na Balkáně a Srbsko přijalo vazalské podmínky tureckého sultána. Postupně se také hlavní město přesouvalo z Kosova do Bělehradu a následně do Smedereva. Turci svou moc také dostali až k Budínu. Definitivně zanikl středověký srbský stát roku 1455, kdy Osmané dobyli jeho hlavní město. Pod nadvládou Osmanů Srbsko zůstalo až do začátku 19. století. Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 po povstání, které vedl Karadjordje Petrovic. Po tomto povstání následovalo další povstání vedené obchodníkem s vepřovým dobytkem, Miloše Obrenovicem. Turci po těchto povstáních ztráceli své postavení a v roce 1829 došlo k vyhlášení Srbského knížectví. Toto byl první krok k úplné srbské samostatnosti. Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální. Od počátku 20. století usilovaly všechny balkánské státy o definitivní vypuzení Turků z Balkánu. Tohoto cíle bylo dosaženo v první balkánské válce (1912-1913), ve které Srbové bojovali ve spojenectví s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská armáda zvítězila nad tureckou armádou v bitvě u Kumanova, po níž Osmanská říše kapitulovala.

V začátcích 1. světové války byl atentát na František Ferdinanda d'Este, rakouského, uherského a českého korunního prince, následníka rakouského trůnu. Vojenské manévry a jeho příjezd byly vnímány jako otevřená provokace ze strany Rakouska-Uherska, neboť se odehrály taktéž 28. 6., stejně jako slavná bitva na Kosově poli. Skupina mladých bosensko-srbských studentů z organizace Mladá Bosna ve spojení se srbskou organizací Černá ruka se rozhodla spáchat na následníka trůnu atentát. Mladičký atentátník Gavrilo Princip v hlavním městě dnešní Bosny a Hercegoviny, v Sarajevu, 28. 6. 1914 spáchal atentát na d´Esteho a jeho ženu Žofii. Oba podlehli smrtelným střelám. Přesně o měsíc později, 28. 7. 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a začalo ostřelovat Bělehrad. Tento atentát se tak stal záminkou pro začátek první světové války v Evropě. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Během první světové války se Srbsko rozdělilo na dvě části – severní část okupovalo Rakousko-Uhersko, jižní část Bulharsko. Bulharsko se na rozdíl od habsburské říše snažilo připojená území zabrat natrvalo a tak na okupovaném území začala silná bulharizace, ničení dokumentů a knih v srbštině a bulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách. Srbská armáda se však v exilu znovu zformovala na ostrově Korfu a na podzim 1918 uskutečnila úspěšnou ofenzívu, během které osvobodila prakticky celé srbské území. Ihned po válce se začalo utvářet Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které bylo vyhlášeno 1. 12. 1918. Během první světové války padlo téměř 1 250 000 Srbů, tedy asi 28% celé srbské populace. Mezi světovými válkami bylo Srbsko centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinu Balkánského poloostrova. Vládla mu nadále srbská královská dynastie Karađorđevićů. Spojení jihoslovanských národů bylo inspirováno sjednocením Itálie nebo Německa a oficiální politikou byla snaha o zformování jednotného jugoslávského národa. Během celého meziválečného období se ale nedařilo příbuzné, avšak historicky velmi odlišně se vyvíjející entity (Bosna, Makedonie, Kosovo a Chorvatsko), pro tuto myšlenku plně získat. Roku 1929 bylo dosavadní království přejmenováno na Království Jugoslávie. Ani pro jednu z unijních zemí to nebylo lehké období. Východní část byla velmi zaostalá, chyběla infrastruktura, politická situace byla velmi roztříštěná a doba se nesla v duchu neustálých konfliktů a sílily separatistické sklony. Složitou vnitropolitickou situaci s častým střídáním vlád a nestabilních parlamentních koalic se pokusil král Alexandr vyřešit roku 1929 nastolením královské diktatury.

Po vypuknutí druhé světové války vyhlásila Jugoslávie neutralitu. Německé převaze se Jugoslávie nedokázala ubránit, kapitulovala a byla rozkouskována podle německého scénáře. Srbsko se stalo loutkovým státem pod vedením kolaborujícího premiéra Milana Nedice. Srbové byli perzekuováni a posíláni do koncentračních táborů – v Bělehradě či v Niši. Tou dobou sílil partyzánský odboj v čele s Josipem Brozem Titem, který se dokázal Němci vedeným útokům slušně bránit. Partyzánům v bojích poskytovala úkryt hornatá Bosna a Hercegovina. V říjnu 1944 osvobodili partyzáni a Rudá armáda Bělehrad, který byl následován na jaře 1945 celým územím Jugoslávie. Po 2. světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a byla ustavena mnohonárodnostní Socialistická federativní republika Jugoslávie pod vedením Tita jako prezidenta. Titův režim si však na rozdíl od loutkových komunistických režimů východní Evropy, zcela závislých na Moskvě, počínal nezávisle, což vedlo na přelomu 40. a 50. let k silné roztržce mezi Titem a Stalinem, který se však invaze proti Jugoslávii neodvážil. Po Titově smrti v roce 1980 postupně slábla autorita režimu a koncem 80. let se rozhořel spor o osamostatnění členských zemí. Po pádu komunismu se rozhořela občanská válka v Jugoslávii, během které se postupně odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko, Republika Makedonie i Bosna a Hercegovina, Srbsko (společně s Kosovem) a Černá Hora zůstaly od dubna 1992 ve společné federaci pod názvem Svazová republika Jugoslávie, jejímž představitelem byl Slobodan Milošević. V roce 1998 vrcholila válka mezi Srby a Albánci na území Kosova, tou dobou začala narůstat intenzita konfliktů a počet jejich obětí. Rada bezpečnosti OSN v té době odsoudila násilí, kterého se dopouštěly obě strany, a vyjádřila hluboké znepokojení nad prudkým zhoršením humanitární situace v Kosovu. Situaci v Kosovu sledoval celý svět. 1999 zahájily letecké síly NATO bombardování Svazové republiky Jugoslávie, aby přinutily vládu Jugoslávie stáhnout se z Kosova. Operace Spojenecká síla proti Jugoslávii byla první válkou NATO. Do roku 2006 bylo Srbsko společně s Černou Horou jednou federací. Černá Hora ovšem toužila po samostatnosti, roku 2006 tak bylo vyhlášeno referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci nezávislosti, a 3. června 2006 vyhlásila Černá Hora nezávislost. 5. 6. 2006 tak vznikl samostatný stát Srbsko. Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko dodnes odmítá uznat. Vztahy mezi Srbskem a Kosovem jsou tak dodnes velmi napjaté. S dalšími státy bývalé Jugoslávie ovšem Srbsko stabilizovalo své vztahy a omluvilo se za příkoří spáchaná během rozpadu federace. Dnes je Srbsko kandidátskou zemí na vstup do Evropské unie.

Srbská kuchyně kombinuje několik historických vlivů – rakouské, maďarské, ale hlavně turecké. Hlavní surovinou, ostatně jako i jinde na Balkánu, je maso, většinou mleté, které se peče nebo griluje. Stejně jako jinde na Balkánu na stůl patří také bílé pečivo, které dostanete téměř ke každému jídlu. Jde hlavně o chlebové placky (lepinje či pita). Oblíbená je také čerstvá zelenina, někdy také nakládaná v marinádě. K nejznámějším jídlům patří i u nás známé čevabčiči (cevapcici či cevapi), dále pljeskavica, což je takový hamburger ze stejné směsi jako čevabčiči, obložený zeleninou. Typický je také řízek (Karadjordjeva šnicla) a jiné plátky masa. Tradiční je také punjena paprika (paprika plněná mletým masem s rýží), dále musaka, v srbské verzi se ovšem místo baklažánu používá brambor a také djuveč, něco jako rizoto z masa, rýže a zeleniny. Sarma je kysaný zelný nebo vinný list plněný mletým masem s rýží. Další zeleninovou přílohou je ajvar, čalamáda z paprik, lilku a česneku nebo zeleninová směs ljutenica. Ajvaru je taktéž podobný pindjur. Za klasickou svačinu můžete vyzkoušet burek, což je bílé pečivo plněné masem nebo tvarohem a krájí se jako koláč. Srbové také vyrábějí skvělé uzeniny – jmenujme sudžuk (suchá hovězí klobása) nebo kulen (vepřový paprikový salám). Co se týká srbských dezertů, právě na nich je nejvíce patrný turecký vliv. Jsou totiž hodně přeslazené, přesně tak, jak to mají Turci a Arabové rádi. Nechybí třeba známá baklava (sladký dezert z těsta, ořechů a medu), chalva (sezamová hmota z mouky a medu, u nás známá jako řecká specialita), ratluk (rahat lokum – měkké přeslazené želé podávající se k turecké kávě), tulumba (smažené kousky těsta politého sirupem), tufahije (perský dezert z jablek plněných ořechy, smetanou a cukrem). Najdete tu ale i dezerty podobné těm našich, které mají kořeny v rakouské kuchyni – kuglof (bábovka) či štrudla (štrúdl).

Pití kávy a čaje je v Srbsku společenským rituálem, nejoblíbenější je tady stále turecká káva, i když italské espresso už tu také objevili. Moc tu do kávy nepoužívají mléko, ale můžete si o něj říct. Voda z kohoutku je v Srbsku pitná, Srbsko samo o sobě nemá nouzi o minerální prameny. V Srbsku také funguje několik pivovarů, tradičními srbskými značkami je třeba Jelen Pivo či Lev, spousta pivovarů se také hrdě hlásí k českým kořenům. V restauracích většinou podávají pivo lahvové. Ve velkých městech je zakázáno pití alkoholu na veřejnosti. Srbové taktéž produkují víno, které sice není příliš známé, ale najdete tu pár dobrých druhů. Je tu několik vinařských oblastí – Palic, pohoří Fruška gora s dezertním vínem bermet, dále pak oblast Šumadija u města Oplenac, kde sídlí královské vinařství dynastie Karadjordjeviců či vinařské oblasti v okolí města Niš. O vinařských oblastech vás informujeme v průvodcích po jednotlivých oblastech, které najdete v pravém menu. Kdo už někdy na Balkáně byl tak ví, že tradiční lihovinou je rakija, která tady označuje jakoukoliv pálenku (slivovici, hruškovici, ořechovici atd.).

Tradičními suvenýry, které si ze Srbska můžete odvézt, jsou folklórní rukodělné výrobky nebo regionální gastronomické produkty.

Srbsko dosud není členem EU, na základě dohod ovšem lze do Srbska vstoupit i na platný občanský průkaz. V případě, že máte v plánu navštívit také Kosovo, vezměte si s sebou jak pas, tak občanku, o složitostech cestování mezi těmito státy se více dočtete v průvodci po Kosovu. Vstup pro Čechy do země je omezen na 90 dnů bez víza, poté musí zažádat o vízum. Pro cizince platí přihlašovací povinnost, kterou většinou zajišťují hotely nebo hostitel. Nespíte-li v hotelech, měli byste se přihlásit na místní policii, ovšem v praxi se to na hranicích moc nekontroluje. Překračujete-li hranice do Srbska po zemi, počítejte s hraničními i celními kontrolami. Dobře si tak přečtěte veškeré informace o vstupu do země a celní předpisy, vyvážet ze Srbska nemůžete třeba masné a mléčné výrobky. Odkaz najdete v pravém menu. V případě potřeby najdete českou ambasádu v Bělehradě.

Nejlepší cesta do Srbska autem je přes Bratislavu, Budapešť a na maďarsko-srbské hranice, které jsou zároveň hranicí s EU, proto tu stále probíhají hraniční kontroly. Do Srbska se můžete kromě vlastního auta vydat také mezinárodními autobusy z Česka do Bělehradu, stejně tak vlaky či letecky na mezinárodní letiště Nikoly Tesly v Bělehradě. V Srbsku mají několik dálnic, dálnice spojuje Budapešť a Novi Sad, Záhřeb-Sremska Mitrovica, a ty se pak rozdělují směrem na Skopje a Sofii. Vaše poznávání Srbska autem tak skvěle spojíte i s dalšími balkánskými státy. Dálnice jsou zpoplatněny, platí se na mýtných bránách. Balkánci jsou temperamentní a projevuje se to i v řízení. Běžné je tak nedodržování silničních předpisů, v horách běžně silnice přechází dobytek. Hlavní silnice jsou v poměrně slušném stavu, s těmi okresními už je to o něco horší a někdy tak budete některé úseky muset zvládnout jen po štěrku. Cestování vlakem není v Srbsku příliš oblíbené, mezi většími městy ale železnice funguje. Oblíbenější je ale cestování po zemi autobusy, pravidelné linky spojují všechna větší města. Portál nabízející jízdní řády autobusů a vlaků, jízdenky po řadě míst na Balkánu, je Polzak.com.

Srbsko může turistům nabídnout pěknou přírodu i zajímavou architekturu. Podél toku Dunaje najdou spoustu římských architektonických památek, z nichž bývalá letní rezidence císaře Galerie je zapsána na seznamu UNESCO. Dále tu najdou památky na Byzantskou říši a z období státu zvaného Raška, tedy od 2. poloviny 12. století do konce 13. století. Nejvýznamnější ukázkou raškovské architektonické školy je klášterní komplex Studenica zapsaný na seznamu UNESCO. Podobně úžasných klášterů tu ale najdete víc. Nejvýznamnější památky středověké sakrální architektury turisté najdou na území Kosova a Metochie. Po dobytí Srbska Turky se sem dostaly i osmanské stavební prvky, křesťanské kostely byly přestavovány na mešity. Osmanská armáda ovšem budovala hlavně pevnosti, které se dochovaly třeba v Bělehradě nebo Niši. Za návštěvu stojí i hlavní město Bělehrad nebo město Novi Sad, stejně tak pohoří Fruška gora, které ukrývá historické pravoslavné kláštery. Kromě výše zmiňovaných památek v UNESCO jich má Srbsko společně s Kosovem ještě o něco víc. Pěší turistika není v Srbsku příliš populární, turistické značení tak najdete jen ve vyhlášených rekreačních oblastech. Dobře značeny jsou ale národní parky i lázeňské oblasti. Co se týká cykloturistiky, cyklistické stezky jsou tu stále ještě v plenkách a nutno také podotknout, že zdejší řidiči na cyklisty na silnicích nejsou příliš zvyklí. V pravém menu našeho průvodce najdete přehled všech míst, která v Srbsku stojí za návštěvu.