Portugalsko je nejen zemí vynikající kuchyně a jednoho z nejlepších světových vín, ale také zemí s úžasnými historickými památkami, které stále připomínají významné dějiny této „mořeplavecké velmoci“. Krom toho Portugalsko nabízí hory umožňující v létě skvělé možnosti pro turistiku, v zimě pro lyžování a také pěkné národní parky. Úžasné je i pobřeží, které nabízí nejen rozeklané vysoké útesy a krásné pláže, ale také skvělé možnosti pro surfování. Tak vyrazme společně do Portugalska!

Portugalsko je nejzápadnější zemí Evropy nacházející se na Pyrenejském poloostrově. Hlavním městem je Lisabon a jediným sousedním státem je Španělsko. Portugalsko je přímořský stát, většinu břehů omývá Atlantický oceán. Země je rozdělena do 18-ti provincií a dvou autonomních oblastí (Madeira a souostroví Azory). Země má něco kolem 11 milionů obyvatel, především Portugalců. K placení se užívá euro, a co se týká časového pásma, oproti tomu našemu není rozdíl.

Co se týká geografického rozložení Portugalska, severní a střední Portugalsko pokrývají především horská pásma – třeba největší portugalské pohoří Serra de Estrela dosahuje výšek i 2000 m. n. m. Západ a jih země pak tvoří nížiny a skalnaté pobřeží. Nejvýznamnějšími řekami je Tejo, Douro a Guadiana.

Na území dnešního Portugalska se ještě před začátkem našeho letopočtu začaly usazovat různé keltské kmeny a na jihu Portugalska Féničané. Poté zdejší území začali dobývat Římané, kterým se území podařilo obsadit kolem roku 500, a tak se Portugalsko stalo stejně jako většina evropských zemí kolonií starověkého Říma. Díky Římanům pak území začalo rozkvétat, začalo se stavět, rozvíjela se infrastruktura, zaváděl se právní systém, na území Portugalska se dostaly olivy nebo víno a hlavním městem se stal Lisabon. Za nadvlády Říma Portugalsko rozkvétalo i přesto, že zde místní kmeny neustále vedly své boje o moc a rozvinutý stát si začaly nárokovat okolní státy.

Na začátku 8. století pak na jih Pyrenejského poloostrova dorazili Maurové, což byli Arabové muslimského vyznání působící hlavně v severní Africe, jejichž kultura byla ovšem velmi rozvinutá. Ti Evropanům zprostředkovávali spojení s Dálným východem, portugalština dokonce průběžně přijala některá arabská slova za svá. Maurové obsazovali hlavně jih Pyrenejského poloostrova (Španělsko, Portugalsko), zároveň ovládali země severní Afriky (Alžírsko, Maroko, Libye aj.), dále pak Baleáry či Kanárské ostrovy nebo Gibraltar. Na severu Pyrenejského poloostrova ale stále zůstávali křesťané, kteří se sjednotili a začínali zpátky získávat svá území, nejprve Porto, poté další města. Proces, kdy křesťané získávali zpět svá území je historiky nazýván jako reconquista. Spory o území mezi Maury a křesťany trvaly až do 13. století, kdy byli Maurové z Portugalska vyhnáni. Ovšem i za dob vlády Maurů se Portugalsko rozvíjelo, stavělo se, začaly se pěstovat citrusovníky, fíkovníky a začala se rozvíjet keramika.

Když se křesťanům podařilo Maury vytlačit, ujal se moci král Jan. I. Portugalský z Avizské dynastie. Jeho syn Jindřich Mořeplavec je pak považován za jednu z nejvýznamnějších postav portugalských dějin, jelikož se za jeho vlády započalo se zámořskými objevy a Portugalsko rozkvétalo. Na začátku 15. století začaly vyplouvat z přístavu Lagos první karavely mířící objevovat tehdejší svět. Jindřich Mořeplavec do objevitelských výprav neváhal investovat nemalé peníze. Prvním úspěchem bylo dobytí Ceuty v severní Africe, o něco později byly objeveny Azorské ostrovy a Madeira, které sloužily jako zastávka při dlouhých zaoceánských plavbách. Pod portugalskými vlajkami svět objevovali jedni z nejvýznamnějších objevitelů. Bartolomeo Días roku 1487 obeplul jako první Mys Dobré naděje a otevřel tak portugalským objevitelům cestu do Indického oceánu. O čtyři roky později Vasco de Gama objevil cestu do Indie obeplutím Afriky, o dalších 10 let později indický přístav Goa dobyl Alfonso de Albuquerque a dostal ho tak na další desítky let pod portugalskou nadvládu. Roku 1500 pak Pedro Alvarez Cabral doplul ke břehům Brazílie, která se stala nejdůležitější portugalskou kolonií v Jižní Americe. Portugalsko bylo v 16. století díky zámořským objevům země bohatá a rozvinutá. Zámořské objevy trvaly i za vlády dalšího portugalského krále, Manuela I., po kterém se dokonce pojmenoval stavební sloh – manuelský sloh, který je typický zobrazováním námořnických prvků – symboly lan, uzlů, korábů. Lisabon byl centrem obchodu, sjížděli se sem obchodníci z celé Evropy, vyměňovaly se zde různé druhy zboží (zlato, slonovina, koření, nebo hedvábí a porcelán dovezený z Číny). Portugalci byli jako jedni z mála ve svých koloniích poměrně tolerantní k místním obyvatelům a jejich tradicím. Chtěli hlavně ovládat obchodní střediska, ale samozřejmě i šířit víru. Portugalci s místními obyvateli splývali, uzavírali sňatky. Ovšem období rozvoje a bohatství, kterého Portugalsko nabylo díky zámořským objevům a zisku nových kolonií netrvalo věčně. Rostly náklady, upadala řemesla, občané Portugalska odcházeli za živobytím do portugalských kolonií a inkvizice upalovala zdejší Židy. Pro sousední Španěly tak nebyl skoro žádný problém, roku 1580 vstoupit do Portugalska a ujmout se vlády. Poslední potomek Avizské dynastie byl zavražděn během křížové výpravy na konci 16. století, šlechtici zajatí během této výpravy museli být vykoupeni zlatem, což Portugalsko doslova zruinovalo. Španělé vládli Portugalsku až do 1640, kdy se portugalským nacionalistům podařilo na trůn dosadit krále Jana IV. z Bragançy a tím byla započata vláda dynastie Bragança na další dvě století a Portugalsko se tak znovu stalo samostatným státem. Ovšem i za jejich vlády Portugalsko stagnovalo, objevitelství a obchod s kořením pomalu ovládali Nizozemci. Až začátkem 18. století byly v Brazílii nalezeny zásoby diamantů a zlata, což znamenalo trvalý přísun bohatství do Portugalska. Král Jan V. po vzoru francouzského krále slunce Ludvíka XIV. dost rozhazoval. Měl proto štěstí, že prvním ministrem jeho vlády byl Markýz de Pombal, který v podstatě sám určoval politické dění a zároveň se díky němu znovu začal rozvíjet obchod. Prosadil řadu reforem a jezuitský řád šířící v portugalských koloniích náboženství nechal vyhnat. Zavedl reformy v oblasti daňového systému a zrušil obchod s otroky.

Začátkem 19. století Evropou začaly otřásat Napoleonské války, ve kterých se Napoleon Bonaparte snažil ovládnout Evropu. Během těchto válek se Portugalsko uchýlilo pod ochranu Velké Británie. Když francouzské vojsko vtrhlo do Lisabonu, donutilo královskou rodinu utéct do Brazílie a Portugalsko tak vlastně od té doby řídili britští generálové. Francie byla i díky pomoci Velké Británie donucena stáhnout se zpátky na území Španělska a za tuto pomoc si Velká Británie vymínila pravomoc přímo obchodovat s Brazílií, čímž Portugalsko přišlo o významnou zprostředkovatelskou roli. Krom toho královská rodina stále zůstávala v Brazílii a Portugalsku velel britský generál Beresford. Francouzské revoluční ideály (Francouzská revoluce) dovedli roku 1910 Portugalsko k vyhlášení republiky. Ovšem tato republika byla jednou z nejméně stabilních v celé Evropě. Za prvních 16 let vlády se vláda změnila dokonce 46krát a jedním z mnoha vojenských převratů se k moci dostal Antónius Oliveira Salazar, který byl po 36 let ministerských předsedou. Začátky jeho vlády byly spojeny s ozdravením ekonomiky a oddlužením, ovšem jím nastolená nová ústava z roku 1933 znamenala pro Portugalska nastolení krutého diktátorského režimu, kterým byl spojen nejen se zavedením cenzury, ale i s utlačováním opozice ze strany tajné policie, její věznění a mučení. Krom toho se Salazar za cenu krutých válek snažil udržet portugalské kolonie, které stále častěji usilovaly o svou nezávislost. Karafiátová revoluce roku 1974 dala prostor levicovým ideálům, rozšířila vliv komunistů, ale také přispěla k dekolonizaci, kdy nezávislost získal např. Mosambik či Angola. Karafiátová revoluce dostala název podle karafiátů, které si vítězní důstojníci dali do hlavní svých zbraní a karafiáty jsou tak dodnes národním symbolem svobody.

Portugalskou kuchyni můžeme řadit mezi kuchyni středomořskou, a proto se zde hodně používá olivový olej, olivy, kapary či česnek. Je ovlivněna i řadou různých kultur, které se v průběhu dějin dostaly na portugalské území. Díky čilému námořnímu obchodu v době kolonizace (od 15. století) se do Portugalska dostala rýže a různé druhy koření z Orientu či z Jižní Ameriky, které se dodnes výrazně podílejí na portugalské kuchyni. Jako pozůstatek působení Maurů (Arabů) se v kuchyni dochovaly přeslazené zákusky. Hodně se jako ve většině přímořských zemích konzumují ryby, hlavně treska (nejčastěji nasolená a ta se označuje názvem Bacalhau) a mořské plody, ale i jiné maso. Typickými pokrmy obsahující mořské plody a ryby je rýže s mořskými plody připomínající španělskou paellu, zde zvanou Arroz de marisco, dále pak Caldeirada, což je dušený pokrm z ryb a zeleniny a pro oblast Algarve je typická Cataplana, obsahující mořské plody, šunku, klobásu a zeleninu.

Z jiných druhů masa se pak vyrábějí pokrmy jako Bife (vepřový nebo hovězí plátek s vínovou omáčkou), Tripas á moda de Porto (pokrm z drštek a fazolí), Cozido á Portuguesa (dušený pokrm s různými druhy masa) nebo Feijoada (fazole s masem, které jsou národním jídlem Brazílie, kam to dovezli právě Portugalci).

Stejně jako je ve Španělsku oblíbená sušená šunka, i v Portugalsku se vyrábějí místní uzeniny – ty nejznámější jsou Presunto (sušená uzená vepřová šunka), Chourico (uzená vepřová klobása silně kořeněná paprikou obsahující víno) nebo Alheira (klobása z jakéhokoliv jiného masa než z vepřového, do které se přidává chleba – ta je pozůstatkem Židů).

Místními polévkami jsou Caldo verde (zeleninová polévka z brambor, cibule a zvláštního druhu kapusty), Migas (chlebová polévka z česneku a oliv. olejem) a Acorda, která má řadu různých variant lišících se dle kraje, také obsahující chléb.

Vyrábějí se zde sýry, hlavně ovčí a kozí, nejznámějším z nich je ovčí sýr Serra.

Jak už bylo zmíněno výše, zákusky jsou velice sladké a jsou typickým pozůstatkem arabské kultury. Tradičními zákusky je Pastel de nata (typický portugalský zákusek, pudinkové koláčky sypané skořicí), Arroz doce (sladká rýže se skořicí a citronem), Pudim flan (vanilkový pudink s karamelizovaným cukrem připomínající francouzský Crème brûlée). Typickým portugalským chlebem je pak kukuřičný chléb Broa.

Co se týká nápojů, portugalská vína jsou jedněmi z nejlepších a nejchutnějších v Evropě. Typickým portugalským vínem je Portské víno, které je nejvýznamnějším výrobkem a exportním artiklem a tak trochu i symbolem Portugalska. Jedná se o dezertní víno, kdy víno je obohacené o vinný destilát (brandy), díky kterému se v procesu fermentace cukr mění na alkohol. Toto víno je o dost sladší než řada jiných vín a má i větší podíl alkoholu (okolo 20%). Jmenuje se podle města Porto, vyrábí se výhradně z hroznů pěstovaných v regionu Douro v okolí stejnojmenné řeky, kdy toto území je třetím nejstarším chráněným vinařských regionem v Evropě. Existují různé druhy portského - červené i bílé. Nejdostupnějším druhem je Ruby, zraje tři roky a není vhodné k archivování (časem nezískává na kvalitě). Dalším druhem je Tawny, vyrobené z červených hroznů. Časem se jeho barva díky uchovávání v dřevěných sudech, které mají možnost větrat, mění na zlatohnědou. Colheitas je nejkvalitnějším portským vínem a zraje mezi 7 – 20 lety.

Dalším slavným vynikajícím portugalským vínem je víno Madeira, které je stejně jako portské obohaceno o brandy a charakteristická chuť je pak dodána zvláštním způsobem zahřívání (estufagem). Výroba tohoto vína je spojena s obdobím zámořských objevů, kdy zdejší souostroví bylo místem pro zastávky portugalský objevitelských lodí, na které se nakládalo také víno. To se jednou vrátilo z cesty po tropických zemích a zjistilo se, že pod vlivem horkého vzduchu chutná znamenitě a začalo se tak uměle zahřívat přímo na Madeiře. I víno Madeira má různé druhy, např. Sercial, Verdelho či Malmsey (nejsladší ze všech).

Co se týká nejvýznamnějším turistických míst, Portugalsko nabízí velmi široké portfolio možností pro turisty, a to jak pro milovníky historie a architektonických památek, tak pro milovníky odpočinku na pláži, sportu i přírody. Mám-li jmenovat, musíme zmínit největší portugalská města Lisabon a Porto, historickou Bragu, univerzitu v Coimbře nebo v UNESCO zapsanou Evoru. Oblíbenými turistickými parky je Národní park Serra de Estrela, který zahrnuje největší portugalské pohoří, které nabízí možnosti turistiky a v zimě lyžování. Úžasné je portugalské pobřeží nabízející skvostné pláže a rozeklané vysoké útesy, tady doporučíme nejzápadnější bod evropského kontinentu – mys Cabo da Roca. K návštěvě rozhodně doporučíme i skalnatou Madeiru a souostroví Azory.

Co se týká dopravy po tomhle západoevropském státě, využívat můžete jak vlaky, tak dálkové autobusy. Informace o vlacích najdete tady, o dálkových autobusech pak tady, tady a zde.