Dějiny Řecka

  • V době bronzové to všechno začalo...

    Co se týká dějin Řecka, abychom na nic nezapomněli, musíme nás přenést až do doby bronzové, tedy zhruba do roku 3000 př. n. l. To byl začátek vývoje tří úžasných řeckých civilizací – kykladské, mínojské a mykénské. Kykladská kultura se rozvinula na Kykladských ostrovech, její obyvatelé byli zkušenými námořníky a měli rozsáhlé obchodní kontakty s Malou Asií, Evropou i severem Afriky. Mínojská kultura zas byla první vyspělou civilizací, která se v Evropě objevila a byla ovlivněna egyptskou a mezopotamskou kulturou. Její záhubu způsobila konkurenční mykénská kultura, která vznikla na řecké pevnině a svého vrcholu dosáhla mezi lety 1500 až 1200 př. n. l. Je pojmenována po starověkých Mykénách. Mykénští obyvatelé vynalezli první řecké písmo, vyráběli krásné zlaté šperky a uctívali bohy, kteří byli předchůdci pozdějších řeckých božstev. Mykénská civilizace zanikla vpádem Dórů na konci 12. století př. n. l. Původ Dórů není zcela jasný, tvrdí se, že přišli z Makedonie, nebo že sem byli vytlačeni Mykéňany z centrálního Řecka. Usadili se na Peloponésu a brzy se rozšířili po většině pevniny. Byli bojovníci, ničili městské státy a zotročovali místní obyvatele. Jejich 400 let útlaku se nazývá „temným obdobím“.

  • Starověké Řecko aneb kolébka evropské civilizace

    Kolem roku 800 př. n. l. ale Dórové vytvořili třídu aristokratů vlastnících půdu a Řecko se rozdělilo do jednotlivých městských států – Ahtény, Korint, Sparta aj. Městské státy měly autonomii a prosazovaly hlavně své vlastní zájmy. Městské státy se ovšem velké oblibě u obyvatel netěšily, hlavně kvůli dědičné vládě aristokratů. Všechny řecké městské státy ale spojovalo zavedení řecké abecedy, Homéry básně, olympijské hry nebo zakládání svatyní. Všechny tyto body dávaly Řekům pocit národní identity. Toto období historie nazývá obdobím archaickým. Městské státy se ale v mnohém lišily. Sparta byla pozůstatkem dávných bojovných Dórů a měla oproti ostatním státům vyloženě vojenský charakter. Chlapci už v sedmi letech zahajovali přísný vojenský výcvik, spartanský dril byl velmi účinný a Sparta díky tomu dosáhla nebývalé stability. Sparta významně převyšovala ostatní městské státy a takto zářila po 200 let. Dnes užívaný výraz „spartanská výchova“ má své počátky právě tady. Oproti Spartě byly Athény státem, který získal moc díky obchodu. V Athénách se v 6. století př. n. l. k moci dostal aristokrat Solón, který zavedl celou řadu reforem, aby zlepšil postavení svobodných občanů. Všichni občané měli politická práva a tato opatření jsou považována za první kroky k demokracii. 5. století př. n. l. bylo obdobím řecko-perských válek. Byla to série konfliktů mezi řeckými městskými státy a perskou říší, jež začala v roce 499 př. n. l. a trvala až do roku 448 př. n. l. Peršané byli původně západoíránské etnikum v oblasti severně od Perského zálivu. Důvodem byla snaha Peršanů podmanit si vojensky starověké Řecko. Toto úsilí však navzdory veškeré materiální a lidské převaze Persie skončilo fiaskem. Úspěšná třebaže vyčerpávající obrana Řecka byla v představách vítězných Řeků takřka zmytizována a řecké vítězství našlo svůj výraz i v klasickém umění a kultuře. Tento mýtus zčásti přetrval až do 20. století, což se projevilo i v časté interpretaci tohoto konfliktu jako obrany svobodné západní civilizace před násilnou vládou orientální despocie. První fázi bitev zakončilo řecké vítězství v bitvě u Marathonu, která se odehrála roku 490 př. n. l. Výsledek střetnutí běžel oznámit z Marathonu do Athén řecký voják jménem Feidipidés, který v cíli své cesty se slovy „Zvítězili jsme!“ vyčerpáním zemřel. Po tomto sportovním výkonu athénského vojenského posla byla pojmenována olympijská disciplína maraton. Bitva u Thermopyl roku 480 př. n. l. už ale vítězstvím řeckých městských států neskončila. Řekové v ní podlehli perské přesile. Pro Peršany znamenalo vítězství v bitvě, že cesta směrem na Athény je volná a oni mohou pokračovat ve svém tažení na jih. Ve stejném roce jako bitva u Thermopyl se odehrála i jedna z nejvýznamnějších starověkých bitev, bitva u Salamíny. Byla to rozhodující bitva řecko-perských válek, ve které zvítězilo řecké loďstvo nad perským. Athény ovládly moře a Peršané se stáhli z většiny Řecka. A Athéňané si svou roli osvoboditelů užívali.

    Klasické řecké období následovalo po porážce Peršanů. Athéňané založili athénský námořní spolek, kam se mohl přidat jakýkoliv městský stát, který měl loďstvo. Cílem bylo vytvořit námořní sílu, která by dokázala osvobodit Řeky v Malé Asii (dnešní část Turecka) od Peršanů a bránit se dalším útokům Peršanů. Námořní síla tak spočívala v rukou Athén. Když měly Athény Egejské moře pod kontrolou, začaly se rozhlížet po další expanzi směrem na západ. To se ovšem nelíbilo peloponéskému spolku na Peloponésu, jehož vedoucím státem byla Sparta. Šarvátky a provokace nakonec vyvrcholily peloponéskou válkou mezi lety 431 př. n. l. až 404 př. n. l. Válka skončila vítězstvím Sparty a znamenala ukončení vrcholného období Athén a athénské demokracie a trvale otřásla celým Řeckem. Války se zúčastnily všechny řecké městské státy a válečné události zasáhly bezmála celý řecký svět. Před válkou Sparta dala slib městských státům, které se postavily na její stranu, svobodu. To ovšem po výhře nesplnila a nastolila jim vládu oligarchů a nespokojenost tak na sebe nenechala dlouho čekat. Théby v tomto konfliktu uštědřily Spartě první rozhodující porážku, vláda Sparty skončila a nahradily ji na pomyslném piedestálu Théby. Do řeckých dějin touto dobou především na severu Řecka vstupuje nová mocnost, Makedonie. Tu až do této doby měli Řekové za své chudé venkovské příbuzné ze severu. Nicméně makedonský král Filip II. roku 338 př. n l. přitáhl do Řecka a porazil sjednocené vojsko Athén a Théb v bitvě u Chairóneie. Rok nato makedonský král svolal všechny městské státy s výjimkou Sparty do Korintu, aby je přesvědčil k přísahání věrnosti Makedonii a za to jim slíbil odvetné tažení proti Peršanům. Persii ovšem nikdy nedobyl, byl zavražděn a moci se ujal jeho dvacetiletý syn Alexandr, kterého dějiny znají jako Alexandra Velikého. Alexandr rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům. Další mocností, která ovládla starověké Řecko, byl Řím. Ten porazil Makedonii v bitvě u Pydny roku 168 př. n. l. a po následujících 300 let Řecko bylo římskou provincií Acháia. V této době Řecko zažívalo období klidu, kterému se říká „Pax Romana“. Římané si vážili řeckého umění, literatury i filozofie. Římané přijali většinu helénské kultury a nazvali poprvé dosud zvané Helény Řeky.

    Život starých Řeků se točil kolem uctívání dvanácti hlavních bohů a bohyň a mít alespoň základní přehled o nich se při poznávání historických koutů Řecka docela hodí. Zeus byl nejvyšším z bohů řecké mytologie. Z původní funkce vyplývalo, že Zeus byl vládce počasí, a jako takový ovládal i blesky, které používal jako zbraň. Žil na hoře Olymp a za manželku měl ochránkyni žen a rodin, vládkyni nebes, nebojácnou, žárlivou a despotickou Héru. Některými z Diových dětí byly: Athéna – bohyně moudrosti a také války v rozvážné formě; Arés – bůh války a Diův nejméně oblíbený potomek; Dionýsos - bůh vína a nespoutaného veselí, původně byl i bohem úrody a plodnosti; Hermés byl v řecké mytologie poslem bohů a ochránce cestovatelů; Apollón – bůh hudby, umění a osudu, ale také světla a mistr v zacházení s lukem a šípem; právě jeho ruka vedla Paridův šíp na jediné místo, kde byl Achilleus zranitelný nebo třeba Helena - dcera nejvyššího boha Dia a jeho milenky Lédy; Helena byla prohlášena a uznávána jako nejkrásnější z žen. Artemis (Diana) byla dvojčetem Apollóna a bohyní lovu a zároveň ochránkyní divokých zvířat. Dalšími z bohů pak byli Poseidón, bůh moří žijící v nádherném pobřežním paláci a bratr Dia, Hádes – bůh smrti a vládce posvětí, který přijímal zemřelé do své říše za pomoci převozníka mezi světy, Chárona. Hříšníci skončili v Tartaru, hrdinové na odpočinku v Elysejských polích. Afrodité byla bohyně lásky a krásy, která se zrodila z mořské pěny. Spolu se svým synem Amorem vystřelovala šípy do lidských srdcí, která pak podlehla lásce. Tím způsobila spoustu problémů. S řeckými bohy je spojena celá řada řeckých mýtů a pověstí a mnohokrát to jsou děsně zajímavé příběhy.

    Starověké řecké památky jsou tím nejvýznamnějším a nejzajímavějším kulturním dědictví, které můžete v Řecku, potažmo v celé Evropě, vidět. Řecko je učebnicí světové architektury. Starořecké klasické chrámy ovlivnily celou řadu dalších kultur a řecké architektonické slohy inspirovaly vznik dalších architektonických směrů v Evropě – od italské renesance k britskému klasicismu. Nenajdete tu ale jen klasické starořecké stavby v podobě chrámů a amfiteátrů, ale také památky z dob Byzantské říše, památky na osmanskou okupaci, ale i modernější klasicistní budovy. Řecká historie a architektura je jedním z hlavních turistických lákadel Řecka.

  • Řecko od začátku letopočtu do středověku

    A pojďme konečně do našeho letopočtu, nicméně je pravdou, že ty nejvýznamnější historické události Řecka se udály před začátkem našeho letopočtu. Nadvláda Římanů skončila kolem roku 250, když do Řecka vpadli Gótové a další barbarské kmeny. Tou dobou se ale také začalo v Řecku šířit křesťanství, sv. Pavel obracel na víru lidi na mnoha místech země v 1. století. Definitivně se Řecko stalo křesťanským poté, co víru přijali i římští císaři. Roku 324 císař Konstantin I. zrovnoprávnil křesťanství s pohanstvím a založil druhé hlavní město Římské říše, Konstantinopol (dnešní Istanbul), které se stalo centrem Byzantské říše, což byla v období pozdní antiky a středověku významná křesťanská mocnost, nacházející se v oblasti východního Středomoří. Ve 4. století bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím a bylo zakázáno uctívání všech řeckých a římských bohů. Ti byli nyní prohlášeni za pohanské. Athény byly významným kulturním centrem až do 6. století. Konstantinopol byla vyplněna roku 1204 franckými křižáky, kteří se spojili s mocnými Benátkami a Byzantskou říši rozdělili na feudální státy, kterým vládly francké princezny. Základna v Řecku připadla Benátkám. Získali všechny významné řecké přístavy a stali se nejbohatšími a nejmocnějšími obchodníky ve Středomoří. V polovině 11. století se na východních hranicích objevili Turkové z Osmanské říše. Muslimští Osmané si začali rychle podmaňovat svět a v 15. století padla Konstantinopol do jejich rukou a po bitvách mezi Turky a Benátčany se Řecko až na Jónské ostrovy stalo součástí Osmanské říše. Osmanská říše dosáhla vrcholu za sultána Sulejmana Nádherného v 16. století, který svou moc a říši rozšířil až k branám Vídně. Postupně ale Osmané utržili spoustu porážek a Benátky znovu získaly Peloponés. Chaos a nepokoje se šířily po celém Řecku. Pobřeží terorizovali piráti, hory zase zbojníci a uprchlíci Osmanů a Řekové se tak spojili v boji proti turecké nadvládě. Období turecké nadvlády nepatřilo ke šťastným obdobím řecké historie, to nejlepší, co po sobě Osmané zanechali, byly architektonické perly. Řecko tak nenabízí jen starověkou řeckou architekturu, ale i turecké bazary, mešity nebo paláce.

  • Osvobození od Turků a válčení, válčení, válčení ...

    V době staré Byzance začaly i kontakty Řecka a Ruska. A Rusko za vlády Kateřiny Veliké začalo podněcovat Řecko k povstáním proti Turkům, která byla zprvu potlačena. Ale v 2. polovině 18. století se Kateřině podařilo vypudit Turky od Černého moře a založila tu celou řadu měst, která dostávala řecká nebo byzantská jména. Řekům pak nabízela finanční podporu a půdu zdarma. Řekové vyhlásili první národně-osvobozenecké hnutí roku 1821 a následně na většině území začala povstání. Boje byly ničivé po celém Řecku a páchala se neuvěřitelná zvěrstva. Nezávislost na Osmanské říši Řecko získalo 13. 1. 1822, vyhlášena byla v Epidauru. Turci se ale snadno nevzdávali, v Řecku v následujících letech vrcholila občanská válka. Ještě roku 1827 se Turci bránili, ale do sporu zasáhly západní mocnosti (Rusko, Francie a Británie) a porazily turecko-egyptskou námořní flotilu v bitvě u Navarina v říjnu 1827. Boje pokračovaly až do roku 1829, kdy turecký sultán nakonec uznal řeckou nezávislost. Řekové se už ale od dob vyhlášení nezávislosti snažili o budování nezávislého státu, ve kterém teď mohli oficiálně pokračovat. První řecký prezident I. Kapodistrias byl po krátké autokratické vládě zavražděn a vypukla anarchie a tak opět musely zasáhnout mocnosti – Británie, Francie a Rusko. Ty se dohodly, že se Řecko stane monarchií a na trůn dosadily prince Otu Bavorského. Ten nebyl oblíben a jeho vláda nebyla o nic lepší než vláda Kapodistriase. Trpělivost s jeho vládou došla 1843, konaly se demonstrace, ve kterých se volalo po založení republiky. Oto byl svržen roku 1862, ale až uspořádání prvních olympijských her v Aténách roku 1896 znamenalo příchod nové éry řecké historie. Oficiálně byly dlouho rozdělené a různými mocnostmi ovládané řecké části sjednoceno roku 1905, ovšem mezinárodního uznání se dočkalo Řecko až roku 1913. Ovšem Osmanská říše byla na začátku 20. století ve svých koncích, přesto držela Makedonii. To vedlo samostatné Srbsko, Bulharsko a Řecko k vyvolání balkánské války mezi lety 1912 a 1913. Nejprve bojovaly všechny země proti Turecku, později už proti sobě. Pak ale přišla první světová válka, ve které se po krátké době neutrality Řecko postavilo na stranu Dohody (Británie, Francie a Rusko) proti Německu a Turecku. Za to jim byla slíbena území v Malé Asii, kde žila početná komunita Řeků. Při ofenzívě sice Řekové postoupili až k Ankaře, tam ale byli zastaveni a následovala období vyjednávání a mírových smluv. V lausannské mírové smlouvě byla zakotvena výměna obyvatel mezi Řeckem a Tureckem. 1,5 milionu Řeků tak opustilo Turecko a 400 tisíc Turků odešlo z Řecka. Tahle výměna ovšem nebyla příliš výhodná pro řeckou ekonomiku, protože spousta Řeků musela opustit fungující živobytí v Malé Asii a začít žít život v chudobě na předměstí Athén. Po celé řadě převratů byla v březnu 1924 vyhlášena republika. Rozvoj ekonomiky brzdila světová ekonomická krize, k tomu se projevovaly snahy o znovuzavedení monarchie. K moci se před druhou světovou válkou dostal pravicový generál Ioannis Metaxas, který vládl jako diktátor. Zavíral své odpůrce, zakládal mládežnická hnutí ve fašistickém stylu, cenzuroval tisk, vytvořil tajnou policii. Umístění italských Mussoliniho jednotek ovšem odmítl, čímž dodržoval politiku přísné neutrality. Metaxas zemřel 1941 a v tomto roce také nacisté napadli Řecko, které okupovali do roku 1944. Nacisté zatkli víc než polovinu židovské populace a odvezli je do koncentračních táborů. Když byli Němci díky pomoci Velké Británie vyhnáni z Řecka, Řekové si v bojích nedali pokoj a vypukla občanská válka. Bojovaly proti sobě tři skupiny – zastánci monarchie, republikáni a komunisté. Roku 1946 byla znovu zavedena monarchie a spousta Řeků opustila zemi, aby šla za lepším životem. Občanská válka trvala až do roku 1949. Během kruté občanské války zahynulo víc Řeků než za druhé světové války a Řecko zůstalo zcela zpustošené. Pravice a levice mezi sebou neustále bojovaly, až došlo k pravicovému puči vojenské junty, která zavedla stanné právo. Občanská práva tak byla zrušena, studentská stávka 1973 byla potlačena. Vládl tvrdý brigádní generál Ioannidis, hlava tajné policie. Po studentské stávce nutně potřeboval nějaký úspěch zahraniční politiky, aby udržel režim a tak vymyslel, že připojí k Řecku nezávislý Kypr (ten byl samostatným státem vyhlášen 1959). To nevyšlo, Turci, kteří si ostrov stále nárokují, ho ubránili. Junta uznala svoji porážku, Turci ale dál pokračovali v okupaci ostrova. Na 200 tisíc kyperských Řeků bylo nuceno opustit své domovy a uchýlit se na jih ostrova, který by bezpečnější. Po konci vlády vojenské junty se už vládnoucí strany střídaly. Na začátku 21. století bylo Řecko sice rozvinutou, ale stále ještě dospívající členskou zemí EU s rostoucí životní úrovní. Řecká dluhová krize, která vypukla 2009, měla původ v počínání řeckých vlád. Řecké banky otevřely znovu roku 2015. Překlenovací úvěr ve výši 7,1 mld. eur dostalo Řecko z prostředků tzv. Evropského nástroje finanční stability, ovšem stále se jedná o jednu z nejslabších ekonomik EU.

  • Autor článku: M. Kučerová