Dějiny zemí Beneluxu

  • Označení Benelux značí společenství zemí Nizozemska, Belgie a Lucemburska. Název je odvozen od počátečních písmen názvů těchto států. Od roku 1948 jsou tyto tři nezávislé země spojené celní unii, což znamená, že se ekonomika těchto tří zemí vzájemně propojuje a odstraňují se tak bariéry vzájemného obchodu. Cílem vytvoření této ekonomické integrace byla podpora vzájemného obchodu a zároveň tak zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Ačkoliv jsou všechny země poměrně malé, jsou v Evropě považovány za jedny z ekonomicky nejrozvinutějších. Země Beneluxu jsou spojeny nejen zmiňovanou ekonomickou integrací, ale jejich osudy se proplétaly i v dějinách a vlastně i jejich historie je tak trochu společná. Pojďme se proto nyní podívat, jak to na území dnešního Beneluxu bylo dříve, jak vlastně vznikly tyto státy a díky čemu dnes vlastně patří k nejrozvinutějším v Evropě.

  • Historicky se pro území dnešní Nizozemska, Belgie, Lucemburska a okrajových částí Francie a Německa používal název Nizozemí. Ve starověku na tomto území stejně jako na většině ostatních území Evropy žily kmeny Keltů, Germánů a Franků. V okolí postupně vznikly dvě velké říše, které byly ve své době nejmocnější v Evropě. Franská říše na území dnešní Francie a Svatá říše římská na území dnešního Německa. Panovníci těchto říší byli od Nizozemí poměrně daleko a tak prakticky vládli této oblasti místní šlechtici a vznikala samostatná panství jako Holland, Utrecht, Lucemburk, ve kterém vládl nám známý rod Lucemburků, který působil i na našem území, Lutych, Flandry. Tato města a panství se velmi dobře rozvíjela díky řemeslným centrům, textilní výrobě a obchodu. Třeba Flandry (dnes Vlámsko, jeden ze tří regionů dnešní Belgie) byly tou dobou nejvyspělejší oblastí tehdejší Evropy hlavně díky textilní výrobě, a proto se také o ně v historii vedla řada sporů. V 15. století byla ale celá oblast Nizozemí nejrozvinutější oblastí v Evropě, vyráběly se zde lodě pro obchodní cesty, města bohatla díky obchodu s gobelíny, slanečky či pivem. Území tou dobou ovládal rod Burgundů. Když poslední burgundský vévoda zemřel, díky sňatku jeho dcery se španělskými Habsburky, celé území Nizozemí připadlo španělským Habsburkům. Zdejší oblast se i nadále dále rozvíjela, padesát procent světového obchodu procházelo buď Antverpami nebo Rotterdamem. Ovšem když roku 1555 k moci nastoupil Habsburk Filip II. zastávající inkvizici, omezující obchod, uvalující na Nizozemí stále větší daně, které Španělsku vynášely mnohem více než jejich zámořské kolonie, začali Nizozemci bojovat za samostatnost a nezávislost na Španělsku. Nejenom vysoké daně uvalené na místní bohaté obchodníky, ale i náboženská netolerance, byly důvodem k vypuknutí války za nizozemskou nezávislost roku 1568, do jejíhož čela se postavil bohatý šlechtic z dynastie, která dodnes vládne Nizozemsku a Lucembursku, tj. Nasavští (Nassau), Vilém I. Oranžský. Ovšem rozdíly v pohledu na válku se objevovaly mezi na severu žijícími Vlámy vyznávajícími protestantství a na jihu žijícími katolickými Valony. Sedm severních protestantských provincií roku 1579 uzavřelo tzv. Utrechtskou unii, kterou provincie jako např. Holland, Utrecht nebo flanderská města vyhlásily roku 1581 svou nezávislost na Španělsku. V zemích unie byl Filip II. sesazen a vznikl útvar Spojené provincie nizozemské. Tento útvar dal základ dnešnímu Nizozemsku. Oproti tomu se jižní provincie, které usilovaly o kompromis se španělským králem a příliš nedůvěřovali Vilému I. Oranžskému, spojily a vytvořily tzv. Arraskou unii, známou jako Španělské Nizozemí, která dala základ dnešní Belgii. Boje za nezávislost trvaly 80 let a byly ukončeny až Vestfálským mírem, který roku 1648 ukončil Třicetiletou válku ničící Evropu a Spojené provincie nizozemské byly oficiálně uznány nezávislými. Vedle Švýcarska se tak staly druhou zemí s mezinárodně uznanou nezávislostí. Jižní provincie nadále zůstaly pod vládou Španělska. Katolické provincie na jihu a protestantské a svobodné severní provincie se tak na další roky odcizily.

    17. století je v Nizozemsku označována jako zlatý věk. Vzkvétal obchod, byl zaznamenán obrovský hospodářský i kulturní rozmach. Byla zde založena další společnost spadající pod privilegovanou skupinu známou jako Východoindická společnost, která měla monopol na obchod v Asii a hlavně v Indii. Flotily Východoindické společnost, kam patřily skupiny jako britská, skotská, francouzská, dánská či portugalská Východoindická společnosti, ovládaly kolonie skoro po celé Asii (Srí Lanka, Malajsie, Sumatra aj.) a dovážely do Evropy cenné zboží jako koření, luxusní orientální zboží nebo dřevo. Nizozemsko bylo touto dobou jedním z koloniálních imperií právě díky působení Východoindické společnosti. Obchod se rozvíjel, kolonie se rozrůstaly. Nejvýznamnější nizozemskou kolonií byla oblast dnešní Indonésie, dříve známá jako Nizozemská východní Indie. Nejenom Španělé a Portugalci měli slavné objevitelé, i Nizozemci je měli. Byla to jména jako Abel Tasman, který objevil roku 1642 Nový Zéland, Tasmánii či Fidži, nebo Willem Barents, který proslul hledáním severní cesty do Číny a jako první se svou ztroskotanou posádkou přezimoval v Arktidě. Když anglická revoluční vláda Olivera Cromwella vyhlásila zákon umožňující dovážet do Anglie zboží pouze anglickým lodím, což znamenalo vážné ekonomické poškození Nizozemska, byl důvod pro válečné konflikty mezi Anglií a Nizozemskem na světě. Tyto války se táhly mezi lety 1652 a 1784.

    Také lodí se do Nizozemska dostala květina, která je dodnes symbolem Nizozemska, tulipán. Nizozemský zahradník si přivezl pár cibulek tulipánů domů, věnoval je univerzitě v Leidenu, kde začali tulipány ve velkém pěstovat a tím začalo doslova šílenství po této květině. Bohatí měšťané byli za zvláštní odrůdu tulipánů platit zlatem. Tulipánové šílenství vyvrcholilo krachem na burze, kdy zkrachovalo stovky milovníků tulipánů.

    Roku 1795 Spojené provincie nizozemské obsadila Francie pod vedením Napoleona Bonaparte. Nizozemsko Francie okupovala až do roku 1814. Vytvořila zde nejprve Batávskou republiku, poté Holandské království a nakonec toto území prohlásila za součást Francie. Když se zástupci Evropy po napoleonských válkách sešli na Vídeňském kongresu roku 1815, dohodli se na vyhlášení státu Spojené království nizozemské, kam patřily severní i jižní provincie, knížectví Lutych a personální unií (společný panovník) bylo připojeno i Lucembursko, které bylo na kongresu povýšeno na velkovévodství. Roku 1830 se pod vlivem tzv. Belgické revoluce oddělila Belgie. Důvodem oddělení byl pocit, že Nizozemci mají nad Belgičany nadvládu, jak politickou tak ekonomickou, např. obchod byl soustředěn hlavně na území dnešního Nizozemska, např. Antverpy, stejně tak úřední místa obsadili Nizozemci. Dalším důvodem byly náboženské rozdíly, které přetrvávaly z dob boje o nezávislost nad Španělskem – Belgičané byli katolíci, Nizozemci protestanti. Králem Spojeného království nizozemského se stal Vilém I. Nizozemský. Vilém I. se neúspěšně pokoušel získat Belgii zpátky, nakonec se vzdal a roku 1839 uznal její samostatnost, stejně jako ostatní evropské mocnosti. Nizozemsko a Belgie si mezi sebe rozdělili i Velkovévodství Lucemburk, protože belgičtí Valoni se přidali k Belgii a zbylá část k Nizozemsku. Když roku 1890 zemřel nizozemský král Vilém III., který byl zároveň vévodou Lucemburska, došlo k oddělení Lucemburska (hlavně proto, že Lucemburk neuznával jako hlavu státu ženy a jedna taková měla po smrti otce nastoupit na nizozemský trůn) od Nizozemska a vlády v obou zemích se ujal jiný vládnoucí rod.

    Za 2. světové války se Německou pokoušelo obsadit území Nizozemska, stejně tak okupovalo i území Belgie. S 2. světovou válkou na území Nizozemska je spojena i operace Market Garden, největší výsadková vojenská operace v dějinách, ke které došlo roku 1944 u nizozemských měst Arnhem a Nijmegen. Spojenci chtěli obsadit strategické mosty přes Rýn. Dobře organizované síly Německa ovšem tlak ustály a tato porážka spojenců je označována jako poslední velké vítězství Němců ve 2. světové válce. Nizozemsko po válce přišlo o řadu svých kolonií, které vyhlásily nezávislost, zůstaly jim pouze malé karibské ostrovy Aruba, Bonaire, Curacao.

    Autor článku: M. Kučerová