Zámek Velké Meziříčí

  • Město v kraji Vysočina leží na soutoku dvou řek – Oslavy a Balinky, právě odtud také jeho jméno. Narodil se tu Dalimil, údajný autor Dalimilovy kroniky.

    Zámek Velké Meziříčí Ve 13. století stával již na místě hradiska, nacházejícího se na skalnatém výběžku, gotický hrad, jeden z nejstarších na Moravě. Město drželi pánové z Lomnice, kteří mu dali i jeho současný znak – sedm bílých orlích per v červeném poli, která jsou svázaná zlatou stuhou. Začátkem 15. století bylo za vlastnictví pánů k Kravař vybudováno opevněné předhradí a když se panství ujali opět pánové z Lomnice, upravili jeho vnitřní část. Ke konci 16. století byl přebudován na renesanční zámek za účasti slavného stavebníka Jana z Pernštejna. Protože zámek ale vyhořel, došlo v roce 1723 k jeho přestavbě v barokním stylu. V současné době zámek vlastní František Karel, Marie a Jan Podstatzký – Lichtenstein. Koncem 19. století zde vzniklo muzeum.

    Zvolit si můžete mezi dvěma okruhy. První zahrnuje jak prohlídku zámeckých interiérů, tak i muzejní expozice. Druhá trasa, zkrácená, vám dá možnost si individuálně prohlédnout muzejní expozice. V muzeu se můžete seznámit s několika expozicemi – s historií i současností města Velké Meziříčí, s kubistickým nábytkem, s vývojem pozemních komunikací. Při prohlídce expozice zámku navštívíte Sarajevský salon, Orientální salonek, ve kterém najdete předměty z cest Rudolfa Lobkowicze a jeho synovce Františka Harracha po Japonsku a Číně, či třeba Taneční sál s psacím stolkem francouzské královny Marie Antoinetty. Více informací o muzejních expozicích, aktuálních výstavách, vstupném apod. najdete tu.

    Nedaleko zámku se klene dálniční most Vysočina, který je ojedinělý jak svými rozměry, výškou nad terénem, ale i způsobem provedení. Ve skutečnosti jsou to dva mosty vedle sebe, každý pro jeden směr. Vznikl mezi léty 1972-78. Výška je 77 metrů a délka mostu 425 metrů. Z věže farního kostela sv. Mikuláše se vám naskytne zajímavý rozhled na město.

    Zámek Velké Meziříčí Zámek Velké Meziříčí















    Autor článku a fotografií: Tereza Jirásková