Hranický kras

• Nedaleko města Hranice v okrese Přerov se nachází v oblasti lázeňského městečka Teplice nad Bečvou dva přírodní skvosty vzniklé za vzájemného působení atmosférických vod a teplých minerálních vod vystupujících z vápenců, k čemuž dochází ve velkých hloubkách. Jde o Zbrašovské aragonitové jeskyně a propast Hranice, naši nejhlubší propast.

  

  Teplice nad Bečvou

  Zdejší lázně se soustředí na kardiorehabilitaci, kdy dávají důraz na prevenci srdečních a mozkových příhod. Dříve se obci říkalo Zbrašov, odtud tedy Zbrašovské aragonitové jeskyně, ale v roce 1959 byla obec přejmenována na Teplice nad Bečvou. K léčbě se zde používá minerální voda s příměsí oxidu uhličitého, jenž se používá především ke koupelím, při nich se vstřebává do kůže a krevního oběhu a dobře rozšiřuje cévy jako přírodní prostředek.

  Zbrašovské aragonitové jeskyně

  K objevu Zbrašovských aragonitových jeskyní došlo ke konci roku 1912, kdy dělníci, kteří pracovali v kamenolomu, najednou objevili puklinu, z níž vycházela pára, což lidem nedalo a zajímalo je, co se v ní nachází, tak se bratři Chromí vydali zkoumat puklinu, kdy objevovali další a další části jeskyní.

  Jeskyně se rozkládají v několika výškových úrovních, měří celkem až kilometr a půl a jsou vlastně komplexem chodeb, dómů a různých puklin. Jako jediné v naší republice vznikly hydrotermálním původem, čímž tak náleží k jeskyním s nejvyšší průměrnou roční teplotou, která se pohybuje kolem 14-16˚C. Nachází se zde místa s vysokou koncentrací oxidu uhličitého, který je člověku při nadýchání nebezpečný, říká se jim plynová jezírka a uvolňuje se sem oxid z podzemních jezer kyselky.

  Při prohlídce jeskyní projdete jednotlivé síně a prostory, budete obdivovat zajímavou výzdobu tvořenou minerálem zvaným aragonit, jenž vytváří útvary, kterým se říká raftové stalagmity či kulovité sintrové povlaky, které svým vzhledem hodně připomínají koblihy, občas se i tak nazývají. Nachází se tu i jedna síň zvaná Koblihová, která v době druhé světové války sloužila jako úkryt pro matky s dětmi ze Zbrašova. Mramorová síň je známá tím, že se zde již od roku 1981 konají koncerty, dále výstavy výtvarných děl, ale občas se zde hrají divadelní představení.

  Více informací o otevírací době, vstupném a dalších zajímavostech najdete na oficiálních stránkách.

  Propast Hranice

  Když přejdete řeku Bečvu a vydáte se do mírného kopce v lese, ve zdejší oblasti – národní přírodní rezervaci Hůrka u Hranic - najdete skrytou naši nejhlubší propast, u které se předpokládá, že jde zároveň o nejhlubší zatopenou sladkovodní propast na světě, byť zatím byla naměřena pouze hloubka 453 metrů, což z ní papírově činí zatím druhou nejhlubší propast, ale je značný předpoklad, že hloubka propasti může být až sedm set metrů, ovšem zatím dna jezírka potápěči nedosáhli.

  Propast měří na délku nejvíce 110 metrů, přičemž její šíře dosahuje maximálně 50 metrů. Propast vznikla podobně jako Zbrašovské jeskyně, tedy hydrotermálním původem, kdy došlo ke zřícení stropu jeskyně, který nahlodala kyselka z vápenců směřující zezdola nahoru. Propast má část nad jezírkem a pod vodou. Propast nacházející se nad jezírkem dosahuje výšky 69,5 metrů a pod jezírkem se nachází hluboké prostory, ale jak moc se zatím nedokázalo změřit, protože potápěči dosud nedosáhli dna, nicméně zatím byla zjištěna hloubka 384 metrů (v říjnu roku 2014).

  Lidé byli propastí fascinováni již dávno a snažili se změřit její hloubku, první měření proběhlo již začátkem 20. století, kdy hloubka 36 metrů byla naměřena olovnicí. Co se týče mapových záznamů, tak Hranická propast náleží k našemu nejstaršímu krasovému jevu, který byl zaznamenán v mapě, a to již roku 1627.

  K propasti se váže také pověst o Mojmírovi I., který se do ní se svým koněm vrhl, když ho pronásledovali nepřátelé (zrádní velmožové) a doufal, že ho budou následovat a zahynou spolu s ním.

  Nedaleko si můžete prohlédnout zbytky obytných budov, hradního příkopu a valu, což jsou zbytky Svrčova, hrádku, jehož historie se datuje do 14. století. Říká se, že zde pobývali loupeživí rytíři, neboť hrad byl pustý již brzy po svém vzniku.

  Autor článku a fotografií: Tereza Jirásková