Den první

Je 19. květen roku 2015. 14 hodin 14 minut a my se nacházíme ve vlaku směr „Hamburg” !!! My, tzn. já a Juris. Blížíme se k hranici v Hřensku. Právě prošla německá průvodčí a kontrolovala nám jízdenky. Sedíme ve vagonu německé výroby a pijeme českou Plzeň. Venku začalo pršet a nám to zatím nevadí. Předpověď na tento týden není moc dobrá. Má být deštivo a nejvyšší teploty jen k 15°C. To není dobré, protože se chystáme dojet na kole z Hamburku domů do Českých Kopist. Musíme urazit denně okolo 100 km. Budeme spát pod širákem, a proto bychom uvítali počasí lepší, ale uvidíme! Teď se musím vrátit na úplný začátek.

Nápad jet do Hamburku podél Labe na kole, měl vlastně Dan Jůna, náš oddílový masér. Juris to jen upravil na - opačným směrem tzn. do Hamburku vlakem a zpět na kole. Protože prý pojedeme po větru. Tak jsme se domluvili a stanovili termín.

Výše uvedeného dne jsem z Kopist vyrazil po 10. hodině. Domluva s Jurisem je, že až budu ve Velkých Žernosekách, brnknu mu a on sjede z Knobložky do Libochovan. Jsem v Žernosekách a volám. Dozvídám se, že Juris již hodinu sedí v místní hospodě Na Kovárně, čte noviny a má druhé pivo! To je dobrý! Přijíždím a dávám taky jedno. Pak pokračujeme do Ústí. Tam musíme nasednout na vlak do Hamburku. Máme koupené lístky a místenky pro kola. To předem zajistil Juris s Lenkou. Čas před odjezdem z Ústí využíváme k návštěvě restaurace. Na doporučení Jurise jdeme do indické. Je to kousek od nádraží. Jídlo dobré, k tomu Zlatý Bažant a máme to akorát. Ještě kupujeme osm chlazených Plzní od Vietnamce naproti a hurá na nádraží. Na perón vedou buď obyčejné schody nebo eskalátory. Juris jde první a rozhoduje se vyjet nahoru po eskalátoru, prý se nebude dřít po schodech. Není to jednoduché s kolem vzadu obloženým bágly. Jak se mu kolo dostalo celé na eskalátor, začalo se mu zvedat na zadek a měl co dělat, aby ho udržel a neskutálel se dolů. Vlak má jen 5 minut sekeru. Rozhodujeme se pro poslední vagón. Ten je nejlepší. Je německý, má stojany na kola, polstrované sedačky, na záchodě ručníky a mýdlo a je čistý! Ukládáme kola, sedáme si a otvíráme další Plzeň. Zatím jsem z Kopist ujel 32,45 km. Za chvilku jsme v Drážďanech. Juris dopil pivo, zul boty, natáhl se přes obě sedačky a usnul!

Asi hoďku spím také. Před Berlínem se budíme a dáváme další pivko. Domlouváme se, že je musíme do Hamburku vypít všechna, abychom neměli na kole zbytečnou zátěž, a to je rozumné. Blíží se 18. hodina a rozhodli jsme se dát si svačinu. Nakrájel jsem chleba, Juris rozbalil výborné krůtí řízky od Lenky a otevřeli jsme další pivko. Sedíme na čtyřce se stolkem, máme to vše rozloženo a debužírujeme. Skoro celý vagon je obsazen. Říkám, jestli jsme ty dvě místa vedle sebe neměli pro někoho uvolnit? Juris odpovídá: „Máme místenky!“ Říkám mu: „Jsme dva, tak máme dvě místa.“ Na to Juris:“Jsme dva plus dvě kola, to jsou čtyři! Tudíž máme nárok na čtyři místa!“ Už to neřeším. Koukáme z okna, povídáme si a vyřizujeme poštu. Zjistili jsme, že pod sedačkou jsou zásuvky na dobíjení. Všechno, co je třeba, si ještě dobíjíme. Blížíme se k Hamburku. Venku začalo pršet. To je špatné! V Hamburku jsme přesně dle jízdního řádu v 19.30. Vystupujeme, proplétáme se nádražím, opět Juris a eskalátory a jsme venku.

Zjišťujeme dvě věci. Zaprvé - přestalo pršet, což je velmi pozitivní a zadruhé - že to tady vypadá jak u nás na Hlavním nádraží města Prahy! Poházený komunální odpad, nedopalky, pohybující se různá individua a exoti všeho druhu! Samozřejmě se k nám hned žene žebrající žena s nataženou rukou. Juris se naštěstí rychle zorientoval a mizíme. Mám od Dana půjčenu cyklonavigaci. Protože jsem ještě stará škola zvyklá na mapy, tak jí předávám Jurisovi. On je navigátor výpravy, já jsem spíše přes žrádlo! Juris má od začátku cesty přání, vidět v Hamburku ulici St.Pauli. Je to prý stará námořnická ulice v přístavu. Nevím o co jde a tak jedu za ním. Proplétáme se městem, míjíme staré cihlové sklady podél kanálů a dojíždíme k řece. Už vidíme kotvící obrovské lodě a vysoké nákladní jeřáby. Vypadá to jako moře, ale není to moře. To je vzdáleno ještě dalších skoro 100 km v Cuxhavenu. Je to jen široký záliv řeky a různých přítoků.

Přijíždíme do St. Pauli. Začíná mi být jasné, o co jde! Jedná se o starou přístavní ulici se spoustou bočních uliček. Tuším, že v minulosti sloužila hlavně námořníkům celého světa, co zde kotvili. I dnes tady převládají především hospody, bary, šantány, taneční kabarety a kluby sociálních pracovnic (bordely). Viděli jsme i travesty a gay kluby. Dá se tu najít snad všechna lidská neřest. Bohužel i hodně všelijakých bezdomků, chodících či ležících po chodnících. V bočních uličkách bylo možné spatřit i feťáky, aplikující si něco dobrého do krevního oběhu! Je po 20. hodině. Viděli jsme dost a musíme vypadnout někam na periferii do přírody a najít nocleh. Snažíme se orientovat a najít cestu ven. První pokus se nepovedl, protože po 10 minutách jízdy městem jsme zpět v St. Pauli.

Druhý pokus OK. Jedeme po hlavní třídě a vypadá to, že nás to žene ven z města. Pomalu se stmívá, teplota klesla pod 10°C a fouká studený vítr. Vypadá to, že pomalu opouštíme centrum města. Snažíme se najít cyklostezku Radweg Elbe. Nedaří se. Nejde nám zadat údaje do navigace. Zasekli jsme se v takové malé obydlené lokalitě za městem. Už je tma a vyndáváme čelovky. Pořád se nám nedaří se zorientovat a najít ten správný směr. Bloudíme a někdy vyrážíme jen tak nazdařbůh. Snažím se najít řeku a vyrazit podél ní. Bohužel je zde neuvěřitelné množství kanálů, meandrů, koryt a ramen řeky, že nevíme, co je a co není opravdové Labe.

Je 22:30 a snad se povedlo zadat směr do navigace. Vyrážíme. Ani nevím, kudy všudy jsme jeli. Proplétáme se sídlištěm, parkem, vesnicemi a pak podél dálnice. Ještě dvakrát stavíme a kontrolujeme situaci. Věříme, že jedeme správně. Jsme u řeky na stezce a je to značené. Super! Šlapeme. V jednu chvíli si posvítím na řeku. Proboha! Vždyť voda teče opačně! Doprdele! Jedeme špatně! Musíme přece proti proudu! Otáčíme to. Nové hledání. Vracíme se. Tma jako v pytli. Snad už to bude OK. Snad už je to opravdu Labe a jedeme proti proudu. Projíždíme několik kilometrů dlouhou vesnicí s povodňovým valem podél řeky. Je zima. Nandáváme na sebe vše, co máme. Hodily by se i zimní rukavice! Je půlnoc. Hledáme něco, kde by se dalo přespat. Přemýšlíme o autobusové zastávce. Jsou malé a vždy v zastavěné oblasti. Situace pořád stejná. Vlevo val, vpravo vesnice. Vidím nahoře na valu nějakou stříšku. Zastavuji. Je to malý domek říční navigace. Je 1 hodina v noci. Máme toho dost. U vchodu na terase se dá vyspat. Vyndáváme spacáky a karimatky a za chvíli spíme.

ujeto 68,79 km; čas v sedle 4:51 hodin; rychlost 14,68 km/h

Druhý den

No spíme... Byla zima a nějak jsme to přečkali. Ráno v 9:30 se štracháme ze spacáků. Naštěstí svítí sluníčko a začíná příjemně hřát. Oba konstatujeme, že jsme dost vymrzli a v noci klepali kosu! Juris vyndal slivovici! Kluk šikovná. Nevěděl jsem, že jí má. Dal jsem loka. Bylo to příjemné. Pak jsem dal ještě jednoho, protože mě bolí v krku. Hezky to hřeje v bříšku a přechází pomalu do nohou. Chtěl jsem ještě jednoho, ale Juris to zakázal – musí zbýt na další dny! Trošku hygieny, namazat prdelky a po 10. hodině vyrážíme. Vypadá to, že konečně máme ten správný směr, cesta je značená a vše snad bude OK.

Bohužel asi po 10 km kdy jsme se více kochali a nesledovali značky, jsme se octli někde na jiné cyklostezce. Štěstí bylo, že vedla stejným směrem, jen se trochu odklonila a nebyla přímo u řeky. Byla bohužel trochu delší a horší, ale za to hezčí! Tento drobný omyl vyvážila jízda několika krásnými starými vesničkami, podél potoků, lesíčky a loukami s pasoucím se skotem, taková malá pohádka. Podél říčky Ilmenau jsme se dostali do vesničky Barum, kde jsme našli na stezce nástěnnou mapu, zadali do navigace a dojeli k Labi na Radweg Elbe a už jsme si jí po celý den uhlídali.

Přijíždíme do Bleckede, krásného starého městečka. Na malém náměstíčku spousty krámků a obchůdků, před kavárnami a restauracemi venkovní sezení. O ulici dál farmářské trhy. Mám pocit, že jsem o 150 let zpátky. Juris navrhuje dát kafe. Dobrý nápad. Sluníčko hřeje a my sedíme venku u stolečků, odpočíváme a kocháme se. Zkrátka pohoda. Juris jde doplnit vodu, já na tržnici kupuji zeleninu. Okurky a jablka. Jedeme dál.

Po několika kilometrech ve vesnici Neu Darchau cyklostezka končí u řeky a není značena dál. Vracíme se k poslední značce a hledáme, kde jsme zase udělali chybu. Zjišťujeme, že jsme žádnou neudělali. Dál se prostě musí přívozem na druhou stranu a tam stezka pokračuje. Přívozový člun zvládl 8 aut, jednu motorku, nás dva na kolech a ještě dva pěší. Mysleli jsme, že to bude gratis, s ohledem na tu stezku, ale omyl. Je to za 5 € za oba!

Pokračujeme dále po druhé straně. Cesta je přes 20 km úplně stejná. Povodňový val, za ním dole betonová cyklostezka a všude louky, pole, lesy. Jen několik malých vesniček. Máme ujeto 100 km a blíží se 19h. Musíme sehnat nocování. Trochu se černí nebe. Bojíme se deště. Bohužel není zde nic, kde by se dalo schovat. Vesničky jsou malé a vše soukromé je oploceno. Konečně po 108 km je u cesty stodola a v ní hostinec. Venku má na zahrádce deštníky. Snad tady by to šlo. Jdu se podívat dovnitř. Uvítá mě hostinec ve vesnickém stylu s krbem a dřevěnými lavicemi. Starší ochotný majitel nám točí pivo a doplňuje vodu. Ptá se odkud a kam a kde budeme nocovat. Nabízí nám svou louku před hospodou. Naštěstí se černé mraky roztrhaly a déšť již nehrozí. Přijímáme nabídku. Večer spíme na louce. Krásný západ slunce. Stihnu ještě první vycházející hvězdičku na obloze a spím.

ujeto 108 km; čas v sedle 5:58 hodin; rychlost 18,04 km/h

Třetí den

Ráno se budíme před 7. hodinou. Muselo být hodně zima, jde nám pára od pusy a na báglech máme jinovatku! Všechno je navhlé. Pomalu vychází slunko a začíná mít sílu. Dáme trochu ranní hygieny, slivku do každé nohy a čekáme, až nám uschnou spacáky, Místo snídaně rychlou energy-tyčinku a šlapeme. Jurisovi moc nejedou a sabotuje mi zdravou výživu. Počasí každou chvilku jinak. Nejdřív sluníčko, pak se zatáhne, začne foukat vítr a i malinko zaprší. Naštěstí to je vždy jen drobná přeháňka, kterou projedeme. Už druhý den vede cyklostezka Radweg Elbe v blízkosti nebo přímo na povodňovém valu. Ty se táhnou už od Hamburku. Někdy jsou v blízkosti řeky, jindy dál a pak tím vzniká dostatek prostoru pro velkou vodu. Krajina se změnila v rovný zemědělský kraj. Malé vesničky daleko od sebe a často v nich nemají ani obchod a co více, ani hospodu! Jak to tu bez hospod mohou vydržet! Kam dohlédneme jen louky, pole, lesy.

Zapomněl jsem zapsat včerejší zajímavost. Na tom přívozu v Darchau jsem se z info tabulí dozvěděl, že v těchto místech za komunismu řeka Labe tvořila hranici mezi východním a západním Německem. Přeplavením přes řeku jsme se dostali z bývalé SRN do bývalé NDR. My nyní pokračujeme a domů již dojedeme po bývalém východním Německu.

Blížíme se k městu Dömitz. Je to krásné staré město s malou pětibastionovou pevností. Šli jsme dovnitř a prohlédli si jí. To jsem si nemohl nechat ujít. Pokračujeme a projíždíme centrem města. Staré hrázděné domy, dlážděné ulice, kostel, kochám se. Vypadá to tu jako by se čas zastavil. Za městem se vracíme zpět k řece na cyklostezku. A i tady se setkáváme s pozůstatky doby Železné opony. Na protějším západním břehu je vidět železniční most, který uprostřed řeky končí! Na našem východním nacházíme opuštěnou budovu nádraží, násep bez kolejí a na břehu špačkárnu!

Pokračujeme dál. Krajina má pořád stejný ráz. Potkáváme však více cykloturistů. Zdravíme se. My „ahoj“, oni „hoj“. Máme za sebou 68 km a přijíždíme do Wittenbergu. Opět takové starobylé město. Přístav a nábřeží s kavárnami a rybí restaurací. Potřebujeme nakoupit. Našli jsme takový malý market. Juris mě pověřil nákupem a říká: „Vem chleba, zeleninu a plechovkové pivo! Ať má více než 5 % alkoholu a moc nestojí !“ Objevil jsme nějaké místní za 0,35 € a mělo 5,2 %. Juris je spokojen. V tomhle marketu měli i Březňák v lahvi za 0,45 €.

Zastavili jsme se na kafíčko v místní malé kavárničce. Doplňujeme vodu, já píši deník, Juris čte staré noviny. Svítí sluníčko a fouká vítr. Bez toho větru by bylo docela fajn. Vítr nám vlastně fouká po celou dobu jízdy. Bohužel jak se kroutí a meandruje řeka tak často z boku a potvora i čelně! Večer to ustává a dá se ještě pěkně šlapat. Oba nás bolí prdelky. Juris říká, že jí má v jednom ohni! Několikrát denně ji maže nějakým tajným mazadlem. Vyrážíme dál. Za městem jsme špatně odbočili a museli se vracet. Jsou to jen dva kiláčky, tak to jde. Snažíme se hodně si trasu hlídat. Někdy to jde obtížně. Je zde mnoho jiných cykloturistických cest. A i ta Radweg Elbe má více variant. Zrovna před námi cestou do Havelbergu lze jet podél kanálu či uprostřed mezi řekou a kanálem.

Přijíždíme do Havelbergu. Vidíme dominantu - kostel. Míříme tam. Bohužel v objektu kostela a přilehlých zahradách je výstava květin a cykloturisté tam nesmí. Sjíždíme dolů na ostrov do starého města. Vidím infocentrum a rozhodnu se tam zajít. Získávám zde sešitové vydání celé Radweg Elbe z Cuxhavenu do Prahy! To je paráda! Už nebudeme bloudit a dávají jí GRATIS! Pak se ještě chvilku touláme po staré části města.

Je už pozdě a musíme vyrazit z města a opět najít nocleh. Máme za sebou už stovku. Vyrážíme na Sandau. Oběma nám pěkně skřípe řetěz a Jurisovi navíc šlapky. Musíme mazat! Míjíme čerpací stanici. Stavíme. Z popelnice vyndáváme prázdné obaly od oleje a sléváme je. Praxe říká, že vždycky v každé nějaká ta kapka zůstává. Juris našel docela dost. Mažeme vše potřebné. Máme najeto 119 km. Musíme končit. Povedlo se nám najít nedalo od cesty v lese vedle fotbalového hřiště starý opuštěný amfiteátr z dob NDR. Paráda. Máme i střechu. Dáváme jídlo, pivo, strečink, spacák a spíme!

ujeto 119 km; čas v sedle 7:07 hodin; rychlost 16,83 km/h

Čtvrtý den

Vstáváme 7:20. Hygoška, snídaně, balíme a v 8:20 vyrážíme. Poprvé jsme spali a neklepali kosu. Asi to bude tím, že se vzdalujeme od moře a počasí se lepší. Cyklotrasa vede střídavě po obou březích. Ta delší je více přes města, zajímavá místa a pamětihodnosti. Hodně se odklání od řeky. My musíme vpřed a nemůžeme se tolik kochat. Vybíráme ze dvou možností tu kratší. Dnes máme super počasí. Meteostanice Juris hlásí 27°C. Poprvé jedeme dole i nahoře v krátkém. Bohužel to kazí protivítr. Krajina se mění a podobá se hodně té naší zemědělské rovinė. Jen je to tady všechno o hodně větší. Cesta se hodně mění. Projíždíme lesy, jedeme v polích, po protipovodňových valech, po betonkách, zatravňovačkách a asfaltu. Projíždíme spíše menší vesnice. Už nejsou tak hezké jako na západě. Je vidět i několik pomníků z doby NDR oslavující SSSR jako osvoboditele. U několika pomníků mám však pocit, že jsou záměrně poškozeny. Asi ty Rusy taky nemají moc rádi.

Ve vesnici Parchau stavíme na kafe a pivko. U lesa je hospůdka. Doplňujeme vodu. Juris zvládl v malém umyvadle na záchodě komplet hygienu celého těla. Šel jsem se trochu umýt po něm a zjišťuji, že strašně nacákal po celém WC. Je super počasí. Sluníčko svítí, jen vítr celou dobu fouká zase proti. Krajina pořád stejná. Pole, louky, lesy a malé vesničky. Krajina podobná té naší.

Blížíme se k Magdeburku. Asi 10 km před ním ve vesnici Hohenwarthe míjíme Aquadukt. Úžasná stavba, kdy přes Labe vede kanál pro plavbu lodí! Přijíždíme obrovským parkem k Magdeburku. Po cyklo mostu se dostáváme na druhou stranu. Prodíráme se nevzhlednou periferií. Jsme ve městě. Musíme nakoupit. Hlavně pivo – říká Juris. Ptáme se na obchod. Místní kývající se opilec s lahváčem v ruce nám radí a ukazuje směr na market. Nevím proč, ale věříme mu. Vyrážíme tím směrem. Nezklamal! Nákup máme vyřízen a pokračujeme do centra. Chceme vidět Staré město. Ptáme se jednoho staršího cyklisty na ještě starším kole. Říká, že tam taky jede a ať jedeme za ním. Rozjel to tak rychle, že mu sotva stačíme a na prvních světlech nám ujel! Naštěstí jsou už vidět věže kostelů. Přijíždíme do Old Townu. Slyšíme hudbu. Jedeme tam. Ve starém městě a v přilehlých uličkách probíhá Eurofest. První, co vidíme, je česká sekce. Česká muzika a Krušovice. Chvíli posloucháme a máváme vlajkou na muzikanty na podiu.

Pokračujeme dál. Vidíme německou a irskou sekci. Tam se ve velkém točí Guiness. Všude plno stánků a atrakcí. Odjíždíme směrem ke katedrále na náměstí „Dom“. Jsme překvapeni velikostí této stavby. Pokračujeme dál kolem kláštera. Míjíme zbytky opevnění s maketou pevnosti ze 16. století. Více z historie města zde není. Myslím, že Magdeburg také utrpěl za války spojenecké bombardování.

Vracíme se na cyklostezkou podél řeky. Rozhodli jsme zůstat na levém břehu. Z mapy to vypadá kratší a cesta více kopíruje řeku. Blíží se 20 hodin a musíme už rychle najít něco na spaní. Opouštíme Magdeburg. Hned za městem projíždíme parkem s mnoha atrakcemi a lavičkami. Zde to nepůjde. Hledáme něco se střechou. Začíná se trochu zatahovat. Nedaří se nám nic najít. Musíme dál. Projíždíme bývalou tovární zónou. Rozbité budovy a vytlučená okna. Nevím, zda-li se jedná ještě o periferii Magdeburku či další vesnici Schönebek, nevím. V každém případě se mi to tady vůbec nelíbí. Stmívá se a je to strašidelné! Pak, jako mávnutím kouzelného proutku, vjíždíme do luxusní obytné zóny u břehu. Vše opravené – nové domy, chodníky, restaurace. Obrovský kontrast. Pořád ale nic vhodného na spaní, kde bychom byli chráněni před deštěm. Je už 21:15 a nutně musíme něco najít. Taky jsme dlouho nejedli a musíme vypít to pivo, co jsem koupil – byla by to velká a zbytečná zátěž na další jízdu! V dálce vidím most. Říkám Jurisovi: „Tam a konec.“ Utábořili jsme se na pilíři.

Okolo stojatá voda zčásti zarostlá rákosem. Na hladině dva labuťáci. Rychle vybalujeme a děláme jídlo – vlastně pořád jíme to stejné : pečivo – sýr – salám – okurka – pivo. Nebo více piv. Je už hodně tma a začaly kvákat žáby. Ale jak. Přehluší i projíždějící auta na mostě. Juris unaven a posilněn dvěma plechovkovými pivy (5,5 %) si začal sám pro sebe vyprávět pohádku o tom, jak políbí žábu a bude z ní princezna a bude si jí muset vzít. Než jsem úplně usnul, zaslechl jsem ještě Jurise, jak něco domlouvá s tatínkem králem.

ujeto 135 km; čas v sedle 8:22 hodin; rychlost 16,16 km/h

Pátý den

Jo, v noci to šlo, byl klid, ale brzo k ránu nás probudilo labutí plácání křídel o vodu. Labuťák se rozhodl po nevelké vodní ploše lítat z jednoho konce na druhý. Někde na druhém břehu štěká pes. Má výdrž. Juris říká, že už štěká půl hodiny. Naproti vyhnali krávy na pastvu a každá měla na krku zvoneček. Nahoře zesílil provoz. Už se nedá spát! Pomalu se zvedáme. Je po 7. hodině a včera jsme ujeli 135 km a byli v sedle 8,5 hodiny, to je zatím nejvíce, co jsme dali. Juris mi ukazoval prdel, má na ní dvě velké červené odřeniny. Ukazuju mu svou s dotazem, jak jsem na tom já – nic tam nemám. Stejně bolí. Vzpomněl jsem si, jak Juris včera před usnutím povídal tu pohádku, tak na mne myslel a nabídl mi funkci – vrchní poddaný! Balíme a zjišťujeme, že máme v obalech od spacáků, botech a báglech zalezlé různé žížaly, housenky a brouky. Vyrážíme v 8:40. Trvalo mi nějak dlouho se zabalit. Jedem směr Bardy. Celkem nezáživná krajina, podobná té naší. Nechce se nám pořád platit za přívozy a snažíme se jet pořád po stejné straně řeky. Bohužel to někdy prostě nejde. Za Bardy musíme přívozem na druhou stranu. Čekáme opět 5€ za přeplavení, ale místo toho platíme jen 3€. Je to milé překvapení. Tento přívoz je menší, je zavěšen na laně a je poháněn jen proudem řeky – tudíž pohon zdarma. Cesta pokračovala po několikakilometrové nové betonce lesem. Jelo se dobře.

Směřujeme na Brambach, a protože se nám opět nechce platit za přívoz, rozhodli jsme se to do Deslau-Roslau dojet po silnici. Asi 10 km před městem se rozhodujeme zkrátit si cestu. Využíváme k tomu pěknou asfaltovou polňačkou, která se na první pohled jeví jako zkratka. Bohužel nás dovedla do nějaké staré tovární zóny. Nevíme kudy dál. Nikde žádná viditelná cesta. Vracet se nám nechce. Najednou kolem nás na kole profičel takový místní strýc. Něco jako Pepin z Postřižin. Rozhoduji se rychle, jedeme za ním! Strýc Pepin neuvěřitelným způsobem kličkoval po úzkých cestičkách kolem továrny, proplétal se mezi keři, proletěl lesem, až dojel na nádraží před městem. Díky němu se nám ta zkratka povedla. Pak už to bylo jednoduché dojet asi 5 km přes dlouhý most do centra města. Tam jsme dali větší přestávku. Musíme nakoupit a doplnit vodu. Bohužel Němci mají v pondělí svátek a jak je jejich zvykem, vše bude zavřeno. Nakupujeme tedy skoro na tři dny! S velkou zátěží vyrážíme zpět k Labi a hledáme RWE. Po chvilce hledání v parku se chytáme. Vyrážíme směr Wörlitz. Zde se rozhodujeme dojet do Wittenbergu tzv. alternativou. Je to také RWE, ale takové méně frekventované. Jedeme hodně po silnicích a vynecháváme značené cyklotrasy přírodou. Jde to rychleji.

Wittenberg je krásné staré město. Zrovna zde probíhají oslavy založení města. Prohlížíme si staré náměstí a přilehlé uličky. Počasí dnes nic moc. Mračí se to na déšť a fouká vítr. Teploty okolo 17°C. Juris dostal nápad – koupíme pivo! A začal se hned rozhlížet po nějaké prodejně. Uviděl nějakou reklamu naproti náměstí a hned tam vyrazil. Nějak se mi to nezdálo, ale už jsem ho nezarazil. Za chvilku se zklamaně vrací, ta reklama byla jen nástěnka s hasícími přístroji. Tak poslal mě. A protože již mám zkušenost a vím, že potraviny jsou Lebensmittel, orientoval jsem se lépe. Koupil jsem 6x plech za 0,35 €. Venku na námku jsme hned tři dohromady vypili. Blíží se 19 hodin. Musíme z města ven a najít zastřešené spaní. Kousek za městem na odbočce k řece je parkoviště se zastřešeným sezením. Máme ujeto 103,5 km a je toho dnes dost – končíme. Je riziko, že dál nic nebude.

Rozhodujeme se zde nocovat. Musím k řece a musím se vykoupat. Už se na vše lepím a Jurisovi prý smrdím. K vodě je to asi 0,5 km. V těchto německých končinách není Labe takové, jak ho známe u nás. Spořádané v březích bez zátok a mokřin. Tady hodně meandruje, rozlévá se, má mnoho ramen a přítoků. Někdy jsme měli problém zjistit, co vlastně je Labe! No zkrátka, prodral jsem se vegetací k Labi, našel písečnou zátoku a začínám s koupelí. Přátelé, je polovina května, ale na koupání to není! Pomalu začínám ovlažovat části těla, až se mi povedlo tam vlézt celý. Pohoda, mám to za sebou. Nelepím se. Když jsem se oblékal, projížděl po řece TR s 2x vanou vpředu a českou vlajkou na zádi. Mávám na ně a ukazuji svou vlajku. Mávají také. Vracím se. Juris sedí na lavici a chystá trasu na zítra. Připravuji večeři – chleba, salám, sýr, okurka a pivo. Pak dopisuji deník. Juris zalehl a vypráví zase nějaké pohádky. Naštěstí brzo usnul. Říkal, že mu to dnes moc nesedlo. Myslím, že šlapal dobře. Snažím se dopisovat vše, co jsem nestihl. Máme mapu, tak mi to zpětně jde dobře. Předtím jsem ani nevěděl, kudy všudy jsme projeli! Vzpomínám na ty moje doma. Na Elí, Honzíka a mimi Hani! Usínám znaven.

ujeto 103,5 km; čas v sedle 6:11 hodin; rychlost 16,73 km/h

Šestý den

Klasika, budím se před 7. hodinou, Juris o trochu později. Přesto mě to trvá déle než Jurisovi. Takže jako vždy. Hygoška, balení, snídaně, namazat bolavé části těla a v 8:20 vyjíždíme. Ještě ne! Moment. Juris odbíhá do vysoké trávy – bolí ho bříško. Hotovo. Teď jedeme. Do Elsteru je to asi 14 km a zde se rozhodujeme, po které straně řeky pokračovat. Vybíráme kratší alternativní pravý. V Pretzschu se napojujeme na originál RWE. Do Torgau jsme střídali RWE se silnicí. Někdy ta cyklostezka vedla klikatě sem a tam přes malé vesničky, mezi poli a lesy celkem nezáživnou scenérií. Po silnici se nám dařilo dělat dobrý průměr díky kratší vzdálenosti a rychlejší jízdě. V Torgau (vzpomínám, že můj táta sem kdysi jezdil s fotbalem Sokol České Kopisty jako družební město) jsme se zastavili na starém krásném náměstí a dali oběd. Každý 2x chleba se salámem Beef.

Asi půl hoďka pauza a vyrážíme okolo zámku dolů k vodě směr Riesa. Opět kombinace RWE a silnice. Teprve z Riesy vede RWE jen podél řeky a nikam neuhýbá. Do města jsme dorazili 15:30 a od rána ujeli 104 km. Bylo pěkné počasí, sluníčko, 25°C a jelo se pěkně. Jen ty prdelky! Často musíme stavit a chvíli čekat. Nebo za jízdy Juris zakřičí povel: „Beefstejk“, na to přestaneme šlapat a chvíli stojíme ve stupačkách. Tak jim alespoň na moment ulevíme. Projeli jsme staré město a hledáme nějakou hospodu. Bohužel je neděle a Němci mají volno: Ruhetag a vše je zavřené. Jedině Turci s kebabem a Italové se zmrzlinou mají otevřeno. Kdysi jsem řekl, že k Turkům chodit nebudu. Bohužel nemám na vybranou. Na cyklostezce v městském parku mají Turci stánek s pizzou a kebabem. Pivo za 1,7€, což je méně než hospoda. Je 16 hodin a máme za sebou přes 100 km. Je horko, prašno a pivo je tak pěkně studené. Dali jsme tři a ještě pizzu napůl. Byla za 4,20€. Chceme dnes ještě něco najet, tak ať máme energii. Zapomněl jsem se zmínit o jedné historické zajímavosti, kterou jsme dnes minuli. Asi 15 km zpět u přívozu za Torgau byl památník a vlály tam tři vlajky. Ruská, německá a americká. Tuším, že je to legendární místo setkání amerických a ruských vojsk roku 1945 - Na Labi. Ano, je to tak. Stojíme u něj a já to fotím. Zastavuje se jeden z místních a toto mi potvrzuje!

Dojedli a dopili jsme a pryč od Turků. Začíná se jich tu motat více a více. Pořád někam odjíždějí a přijíždějí, nastupují a vystupují, nakládají a vykládají a neustále něco řeší. Juris říká, že něco pašují! Projíždíme městem a sjíždíme k řece. Je krásné počasí. Na březích je vidět spousty lidí na procházce, na kolech, pěšky, s kočárky, s pejsky, no prostě mají zítra den volna. Míjíme nějakou party. Točí pivko a grilují. Dál by se cesta RWE měla ubírat co nejblíže řece a krajina začíná být kopcovitá. I řeka je zde užší a je pěkně v březích. Ne jako na severu, kde se točila a vylévala do širokých luk. Krajina je velmi podobná té, co známe kolem Ústí a Děčína. Jsou vidět i první vinice na svazích. Přijíždíme do města Meiβen (Míšeň). Jsou vidět majestátné gotické věže kostela nad řekou. Máme čas a celkem dost ujeto, a tak se rozhodujeme projet starou částí města na levém břehu. Je to dost na kopci a šlapeme. Po chvíli narážíme na výtah vedoucí přímo na hradby. Zkusíme ho použít. Od 9 do 17 hodin za 1€. Je již po 17., tak to máme gratis!

Vyvezlo nás to do středu hradu. Prohlédli jsme si to tam a pak postupně sjíždíme starým městem k řece. To vše, co jsme viděli v podhradí, nás ohromilo. Nádherné zachovalé Staré město, vše opravené, spousty obchůdků a hospůdek. Tohle stojí za celodenní samostatnou návštěvu!!! A není to od nás zas tak daleko. Počítám do 30 km za Drážďanami.

Opět jsem zapomněl uvést jednu důležitou věc, a to je prasklé lanko Jurisovi zadní brzdy. Takže z kopců musí hodně opatrně a někdy dobržďuje nohama! Mám lanko náhradní, ale nikomu z nás se nechce do opravy. Jsme kousek od domova a jsme utahaní. I když to nevypadá, vstáváme před 7. hodinou a spát chodíme mezi 21. a 22. hodinou. Celý den nabitý, pořád je co dělat! I psaní tohoto deníků je pro mě obtížné. Odjíždíme z Meiβenu, vracíme se na cyklostezku a hledáme nocleh. Je okolo 20. hodiny a rozhodujeme se ještě chvíli šlapat. Čím více k domovu, tím je větší chuť. No prostě dnes jsme najeli 144 km! Dostali jsme se 14 km před Drážďany a svými výkony nad 100 km denně zjišťujeme, že máme najetý jeden den navíc oproti původnímu plánu. Našli jsme na stezce prázdný kamenný domek. Už se stmívá, není co řešit. Rychle vybalit, převléct, najíst, namazat a spát.

ujeto 144 km; čas v sedle 8:10 hodin; rychlost 17,69 km/h

Sedmý den

Budíme se ve 4:40. To se nám zdá brzo, tak ještě zalézáme. Chceme to dnes dát už domů, bude to okolo 130 km, ale dá se to. Vylézám v 5:30 a dopisuji deník. Juris pak v 6. Do 7 máme hotovy obvyklé věci a vyrážíme. Trochu vylézá sluníčko a začíná hřát. Do Drážďan je to kousek. Ve městě se na chvíli stavíme na pár fotek a mažeme dál na Pirnu, Königstein, Bad Schandau a naše Hřensko. Cestu máme v blízkosti řeky a již nikam neuskakuje. Co říci o tomto úseku. Snad jen, že to je nejkrásnější úsek Labe na německém území. Řeka se vlastně kroutí kaňonem lesů, strání a pískovcových skal. Bylo vidět hodně hezkých domů, hospůdek, penzionů, lázní, parků a různých atrakcí. Jak jsme již zjistili, Němci měli volno a myslím, že si to dovedou náležitě užít. Takže bylo vidět hodně cyklistů, pěších turistů a trempů. Výletní lodě brázdily řeku s výletníky na palubách. Po vodě pluli rafty i kanoe a terasy hospod byli plné hostů. Prostě pohoda. Hodně lidí, hlavně rodin s dětmi, tábořilo nadivoko u vody. Bylo vidět i hodně rybářů. Jak jsem již psal, Němci si dovedou lépe než my užít volno a relaxovat. Na hranici zbývalo 75 km.

V Hřensku těsně před hranicí nás zastavil déšť. Zalezli jsme do podchodu pod tratí a půl hoďky čekali. Pršelo dost a bylo by šílené do toho vjet. Po dešti razíme dál. Konečně hranice. Krásný hraniční sloup se symbolem lva jako za 1. republiky. Ještě 10 km do Děčína. Šlapame a prdele už nevnímáme. Taky trochu vlhneme od stříkající vody z kaluží. Chceme si dát pivo. České pivko! Když pivo a české, tak Plzeň!!! Jsme v Děčíně, za novým mostem na pravém břehu na cyklostezce u bunkru (řopík) v hospodě Na Kocandě. Dlouho jsem tu nebyl, mají to tu pěkné a nové, včetně hřiště pro děti. Nová opravená hospoda. Plzeň dobrá, byla 3x a pak polévka – hovězí vývar s maxijátrovou koulí! Koule dobrá, ale vývar nic moc. Juris říká, že je to jen maggi s horkou vodou! Má pravdu. Je však hlad a jíme co máme.

Sedím v hospodě a přemýšlím o příhodě z Pirny. Nějak jsem na ní zapomněl, tak jí dopisuji: Jedeme, máme pěkné tempo a už opouštíme město. Já jsem vpředu. Kochám se řekou a vilovou zástavbou ze začátku století a najednou rána a kvílení gumy ve smyku! Otáčím se, Juris staví a kouká co se děje. Prasknul mu drát, kolo hodilo osmu a bloklo se o rám – průser! Co s tím, vždyť Němci mají volno a neseženeme žádnou opravnu. Juris se snaží o vycentrování a přetažení drátů na opačnou stranu. Po chvíli to dává. Šikula. Trochu osma, ale jede a nedrhne. Musí dávat pozor na větší nárazy, brody, kanály a cesty z dlažebních kostek.

Počasí se umoudřilo a šlapeme dál nach Aussig. Je to 2 5km, dáváme to celkem dobře a rychle. Jedu první. Mám v sobě ty tři Plzně, maggivodu a játrovou kouli a rozjel jsem to ve velkém stylu. Nevím, snad pocit, že domů je to už blízko nebo ty Plzně nebo ta koule, fakt nevím, ale šlapu jak blázen! Šlo to samo. Občas kouknu ta tachák a mám ho pořád přes třicítku! To je s ohledem na to, co máme za sebou a zátěží co vezeme, dobrý výkon. V Ústí jsme opravdu rychle. Projíždíme městem už v klidu a stavíme se na Rybárně pod Střekovem – mají Plzeň! Máme ujeto celkem 786,5 km a než dojedeme domů, asi přesáhneme 800!!! Sedíme u pivka a Juris mne požádal, abych do deníku zaznamenal jeho slova : „Z Děčína jsem jel jak protržená přehrada, protože když se protrhne, tak se valí voda. Juris sledoval jen zadní gumu, z cesty neviděl nic a já křičel jak za bolševika a rval jsem to dopředu, jakoby mi prasklo slepé střevo. A že bude volat ředitele Plzně, aby mě sponzoroval, že jsem po ní nezkrotitelnej.“

Z Ústí domů už pohoda. Na Kovárně jsme dali poslední a rozloučili se. Já podél vody domů do Kopist a Juris nahoru na Knobložku. Vlastně tohle dopisuji až v březnu 2020. Dříve jsem se k tomu nedostal. Pořád je co dělat a času míň a míň. A co dodat na závěr, opět to stálo za to a užili jsme si to. Jo a vlastně bych měl ještě připomenout, že Juris jel od Míšně bez zadní brzdy a z Pirny bez drátu s vaklem v zadním kole. Dojel to domů bez další opravy. Celkem výkon. Jo a s tím větrem v zádech z Hamburgu, jak říkal Juris, tak to mám pocit, že foukal celou cestu, ale proti nám!!!

REKAPITULACE:

Celkem dní na cestě: 7
Celkem ujeto: 817 km
Čas v sedle: 47,6 hodin
Průměrně ujeto km/den: 117 km
Průměrně denně hodin na kole: 6,8 hodin
Průměrná rychlost: 17 km/hod.
Maximální ujetá vzdálenost za den: 144 km

Autor cestopisu a fotek: Zdeněk Rous

Líbilo by se Vám psaní cestopisů jako je ten Zdeňkův? Máme prostor i pro Vaše zážitky z cest! Chcete-li vytvořit svůj vlastní cestopis, napište nám.